Seznamky v Česku - povinná výbava začátečníka

Zůstanete-li sami, máte přístup k internetu, jste gramotní a máte alespoň malou potřebu se zase s někým "spárovat", dřív nebo později seznamku, ať už kteroukoliv, objevíte. Ke svým "vzpomínkám" si tedy dovoluji přidat malý návod pro začátečníky. Není přece třeba projít všechny slepé uličky, že?

Slepými uličkami procházíme při registraci na seznamce všichni. Povinně. Jsem zvyklá se na internetu pohybovat v podstatě denně, ale v běžném "provozu" je to tak nějak méně osobní. Vyřídíte maily v práci, najdete potřebné informace a fakt vám to necloumá osrdím. Jedině snad z radosti, když hledané najdete brzy a neztrácíte čas. Na icq si s dětmi či rodiči vyměníte pár vět o tom, jak se měli a co ve škole, v práci a tak vůbec. Kámošce z Prčic napíšete mail o svých  duševních pochodech. A to je tak všechno.

Seznamka nás nutí psát o sobě věci, které obvykle nezveřejňujeme. Minimálně dáme najevo, že jsme sami a něco nám v osobním životě nevyhovuje. Ti otevřenější to vezmou z gruntu a přidají detaily ze svého intimního života. Někdy i s příslušnou fotodokumentací.

Jestli si troufnete, do profilu fotečku dejte. Určitě k Vám na pomyslné seznamovací tržnici zavítá víc lidí. Je to jako s každým "PR". Obrázky táhnou. A nejen ty, kterým se říka "hlavní" foto. I ty, které si k profilu přiložíte jen tak. Bezděčně jimí říkáte, kdo jste. Nebo (a to snad ještě častěji) - kým byste rádi byli. Pokud vám fotky vadí, mějte nějakou alespoň připravenou a pošlete na požádání. Fotky sice hrozně klamou, jasně, že si vyberete takovou, kde nevypadáte jako čerstvě vyoraná myš nebo ježibaba z Mrazíka, ale minimálně budete trošku vědět, kdo je na druhé straně "drátu".  A druhá strana drátu bude trošku vědět, kdo jste vy.

Do pomysleného batůžku si nezapomeňte vzít nadhled a hravost. A vědomí, že ani na ulici se vám nelíbí každý koho potkáte a vy se nelíbíte každému. A taky vědomí, že někteří lidé tak nějak lžou. A někteří nelžou, jen se sami na sebe dívají jiným pohledem, než je vidíte vy.

Já si na seznamce postupně zvykla posílat fotky. No jasně, že jen ty na kterých jsem se něžně usmívala a vypadala, že umím napočítat aspoň do tří. (co na tom, že ve skutečnosti vypadám hůř, že?) Jednou jsme si takhle dohodli výměnu foteček s jakýmsi "profilem", jehož vyfocený profil jsem vlastně nikdy neviděla. Zodpovědně jsem vybrala fotku v černém tričku na jakési maxilavičce v Praze a poslala. A celkem nevzrušeně otvírala příchozí mail. Fotky tam byly. Jen na nich jaksi ... nebyl obličej. "Profil" si asi popletl části těla. Nebo byl potvrzením teorie, že mužský mozek se přemísťuje do trenek. Nebo mu to přišlo zajímavé. Ale zas ty fotky byly ze všech stran a úhlů. No, ke schůzce mne to nepřimělo. Aspoň jsem se naučila neposílat fotky první. A taky si dávat při otvírání mailů pozor, aby mi přes rameno nekoukala některá z tehdy malých zvědavých dcer.

Jiná výměna fotek mne vedla k zamyšlení, kolik je onomu borci let. Psal něco k padesátce a vypadal maličko na víc. No, třeba byl objektiv nelichotivý. Jsem dáma a tak jsem se neptala. Četla sem ve vzkazech, jak trhá rekordy na kole a na běžkách a jak úspěšný je v práci. Domluvili jsme si schůzku, v telefonu zmínil věk dcery a vnoučete. Hm, součet neseděl s udávaným věkem. Tedy, hodně neseděl. To už jsem se připtala. Normálně mne to naštvalo, ubrat si patnáct let je snad nad toleranci i v případě seznamky, která snese leckterou idealizaci. A já naštvala jeho. Prý je přírodní úkaz a vzdoruje věku a času. Sešla jsem se s ním už ze zvědavosti. Ukaz byl. Času nevzdoroval. Dali jsme si kafe a já smutně pozorovala sedící sebevědomí. Lákal mne kamsi na víkend, že vypadám jako holčička (tehdy jsem vypadala). Jenže on vypadal jako můj táta. Hm...promiň tati.

Kolik takových výměn za ty roky bylo. Desítky. A s každou spojený malý příběh. Někdy hezký, někdy k popukání, někdy smutný. Snadno se zapomínají.

Seznamka je zrádná taky proto, že vás často nadchne člověk, který není z místa, kde žijete, z vašeho prostředí. Že to není problém? No nemusí. Když to zajiskří oboustranně, nastane skvělý stav a lety ke hvězdám. Jen je to jiné než když se vám líbí Lojzík, co dělá doktora u vás na chirurgii a srazili jste se na chodbě, když jste šli na návštěvu za strejdou, co ho tam odvezli po zabíjačce s akutním žlučníkem. Sice jste spolu nikdy nemluvili, ale kámoška s ním chodila do školy a sousedka zná jeho tátu a tak je obecně známo, že je dva roky rozvedený, bydlí v podnájmu a těžce nese to, že mu padají vlasy. Je na co navázat. Jenže Lojzík z Horní Dolní, to je jiná. Víte o něm jen to, co vám sám poví. Ale...o tom zase příště.