Rodit doma? Pak se znalostí věci.

Nejspíš není v lidském životě zásadnější okamžik, než narození dítěte.  Myslím narození každého dítěte. Je to velké téma, velké tajemství přírody, velké mystérium. Žijeme ve zvláštní době. Technika nás svými možnostmi zaskakuje a překvapuje každý den. Máme svobodu. Nejsem si ale jista, zda s tím vším umíme zacházet a zda jde se svobodou ruku v ruce i odpovědnost.

Měla jsem vzácnou příležitost být při tom. Být u toho, když se začaly porodnice měnit, otvírat rodinám, když se měnil samotný přístup k porodům. Byly jsme ty, které (tehdy mladičké) nakráčely k vážnému panu primáři s návrhem, že by bylo dobré tlumit světla na porodním sále, nechávat miminko s mámou hned po porodu, kojit podle potřeby a nechat narození potomka prožít celou rodinu společně. I s tatínkem. Jezdili jsme po školeních, zkoušeli, co bylo snadné a levné, psaly články, dohadovaly se s konzervativnějšími kolegyněmi. Měla jsem štěstí a byla v pravý čas na pravých místech. Obě porodnice ve kterých jsem pracovala, mají dodnes pověst příjemných míst. Čas a život rozhodly o mém dalším pracovním směřovní jinak a právě narození mých dětí odstartovalo změnu, která mne z oboru odvedla. Bylo to ale  určitě to nejhezčí, co jsem ve svém profesním životě dělala.

Mluví a píše se teď o porodech doma. Autoři se ohánějí bezpečností či nebezpečností, zastánci domácích porodů líčí nemocnice jako příšerná místa z horrorů, jejich odpůrci zdůrazňují vysoké riziko při komplikacích doma. Nesmiřitelné tábory mají jedno společné. Řeší ze všech existujících a snad i neexistujících úhlů právo rodícího se dítěte.

Co jsem ale v žádné z polemik či úvah nenašla, je zamyšlení se nad životem a zdravím matky. I ona je v těch několika hodinách, kdy rodí, ohrožená. Prochází řadou kritických chvil. Příroda to má naštěstí docela dobře vymyšlené, vypomůže i ta (stejnými lidmi současně vyzvedávaná i proklínaná) technika, která řadu možných komplikací odhalí a některé i vyřeší.

Matka. Rodička. Žena, kolem které se v období těhotenství a porodu točí celý její svět. Otec dítěte, další děti, které už třeba má, sourozenci, rodiče, přátelé. Žena, která je pro svou rodinu skutečným středem vesmíru a má jim být ještě dlouhé roky. 

Jeví se mi, jakoby ženy, které se dobrovolně rozhodnou rodit mimo nemocnici (a to právo jim neupírám - ale rozhodně volám po velmi kvalitní informovanosti), neměly dobré informace. Jakoby neznaly rizika, která mohou, zcela nepředvídaná a nepředvídatelná, nastat a ohrozit nejen novorozeně, ale i ji samotnou. Nepíši tady zdravotnické poučení a tak se vyhnu výčtu rizik (google ví a čtenář umí hledat).  Jsem skutečně přesvědčena, že naše životy nepatří zcela a bezvýhradně nám jako jednotlivcům. Že patří i těm, jejichž životy na sebe každý z nás navázal. Jakto, že se mnohdy ženy bojí pustit děti na pískoviště, samy se bojí jít potmě parkem, ale zcela svobodně připustí, aby v případě, že začnou při či těsně po porodu krvácet, nebyla pomoc blízko?

Několikrát jsem držela na rukou dítě, které nemělo to štěstí a nenarodilo se zdravé. Někdy to byl větší a někdy menší průšvih. Mnohokrát jsem u porodů ztrácela dech - to když se něco nedařilo a my měli strach o novorozeně. Párkrát jsem na rukou držela dítě, které nepřežilo. 

Ale jednou, jednou jsem vracela nažehlené věci pro miminko muži, který zásahem "vyšší moci",  jednou z nejdrsnějších porodních komplikací, přišel nejen o dítě, ale i o ženu. Krvácení bylo tak masivní, že nepomohl ani život matky zachraňující rychlý chirurgický zákrok (v jiných případech ano). Na těch několik minut se nedá zapomenout. Na jméno a výraz muže, jehož zasáhla skutečná a nefalšovaná tragédie. 

Když nedávno vzlétal vrtulník pro matku, která rodila doma a krvácela po porodu, znovu mi ta dávná situace ožila v mysli. Vědí opravdu matky, které rodí doma, co riskují? Opravdu si dokáží dobře zdůvodnit rizika? Vědí vše potřebné jejich blízcí? Ano, procento fatálních komplikací je nízké. Ale jejich dopad je neskutečný a nevratný. 

Máme svobodu. A protože s ní ještě neumíme zacházet, nepoužíváme jako její vyvážení odpovědnost. Máme přebytek informací, ale neumíme je třídit a pracovat s nimi, google věříme víc než odborníkům.

Jako matky máme neskutečnou moc rozhodovat o životě svých dětí i o životě svém. I s mocí se to ale musí umět. Nemůžu se zbavit pocitu, že to neumíme.