Pochvala pro Českou poštu?

Ano. To, co se mi včera přihodilo, bylo docela obyčejné. A přece, alespoň v obvyklém rámci jednání České pošty, překvapivé. Nebo máme v ulici pohádkového pošťáka? Ať je to jak chce, za sepsání rychloblogu mi to rozhodně stojí. 

Nakupovala jsem na internetu cosi, co by se mohlo hodit Ježíškovi. Přiznávám tady, že občas mu s těmi dárky trochu pomáhám, má totiž s celou tou částí světa za kterou je zodpovědný nejspíš práce až nad svou malou svatozář. Ale nikomu to neříkejte, hlavně nikomu u nás doma. U nás se totiž na Ježíška věří celoživotně a celorodinně.

Jak už jsem psala, nakupovala jsem. Zaškrtala si položky a doufala, že jsem si dobře vybrala. Nad stránkou s výběrem způsobu dopravy jsem zaváhala. Navrhovala mi totiž doručení s Českou poštou. Balík do ruky. Nemám s touhle službou dobré zkušenosti a přiznávám, že jsem až zaváhala. Nemám přece jen nakoupit jinde? Jenže už jsem se naladila na právě-tenhle-nákup a s povzdechem jsem odškrtla souhlas. V mysli mi ve vteřině proběhl minifilm s obvyklým dějem. Je deset dopoledne, volá mi neznámé číslo. Pošta volá, že doručuje balík. Ujistím je, že opravdu nejsem doma. Odpoledne najdu ve schránce lístek a mažu na do fronty k přepážce. Ach jo. Smiřuji se s celou situací a potvrdím objednávku. Jsem už přece ostřílená Ježíškovská podpora. Něco vydržím.

Pár dní se nákup sbírá po skladech, občas mi přijde mail s informací, co se právě děje. Vím, že na mne nezapomněli, času je dost, tak mne to netrápí. A pak, takhle ve středu v podvečer přijde smska, že si balík přebrala Česká pošta a doručí ho. A že si mám připravit penízky, protože dobírka bude přesně 76, 30 korun (teď fakt kecám, ale je to z tohoto povídání jediná nepravda).  Usoudím, že při troše štěstí by tady balík mohl být v pátek a v sobotu se pro něj zastavím hned, jak pošta otevře. Snad se tak vyhnu frontám.

76,30 korun si přesně nachystám do hrnečku. Ve čtvrtek je v práci divočina, nevím, kde mi hlava stojí. Kolem poledního zvoní snad stý telefon toho dne. Neznámé číslo. Ach jo, kdopak zase něco potřebuje? Chvilku ladím myšlenky, pak přijímám hovor. Ozve se Pan Pošťák, Představí se (to jméno jsem neudržela v paměti a je mi to docela líto) a řekne, že doručuje balík. K nám domů. Neradostně ho ujistím, že to je od něj pěkné a že jsem v práci. Že se to tak lidem ve čtvrtek může stát. Místo obvyklé informace, že mi dají lístek do schránky se ozve: "To nevadí, kdy budete asi tak doma? Já vám právě kvůli tomu volám." Zalapám po dechu a odpovídám, že nejdřív něco málo po páté. Pana Pošťáka to nevyvede z míry. Navrhuje, ať mu zavolám, až budu doma. Hovor končí a já nevěřím vlastním uším. Že by si ze mne někdo vystřelil?

Těsně před pátou hodinou parkuji u domu, vytahuji klíče a telefon a volám na to neznámé číslo, které se mezitím stalo povědomým. Pan Pošťák přijímá hovor a říká mi, že právě doručuje v ulici kousek od nás, tak to dotáhne do konce a přijede. Hlas mu zní poměrně vesele. Začínám být zvědavá.

Neuteče ani půlhodinka a poštovní auto zastavuje u našeho domu. Právě si mezi dveřmi přebírám od dcery vnučičku, která u nás bude "na pázinách /prázdninách/" do neděle. Z auta vyskočí pořádný kus chlapa ve středním věku a kráčí si to za mnou. Fakt! Pan Pošťák existuje!! Podepisuji se elektronickou tužkou do jakési krabičky, vyměňujeme balíček za peníze. Přidávám poděkování a říkám, že tohle zažívám poprvé. Pan Pošťák se rozesměje, že prý nejsem první, kdo to říká. A za chvilku je pryč.

Ještě hodinu jsem celá udivená a chodím se do tajné úschovny, kterou mám společnou s Ježíškem dívat, jestli tam ten balík je. Jestli se mi to celé nezdálo.

A pro jistotu jsem se podívala i ráno. Je tam. Celé se to stalo a já teď posílám Panu Pošťákovi, jehož jméno jsem si nezapamatovala, pozdrav. Možná je takový jen tenhle a možná se blýská na lepší časy. Rozhodně je to za posledních pár let první takhle příjemný zážitek s Českou poštou. A opravdu je skutečný.