Pipi a Pepek - 4. díl

V pohádkovém světě je virtuální ulice. Pro singls postavičky. Když tam náhodou za devatero servery zabloudíte, určitě si oči ukoukáte....

-----

Další dny byly jednoduchý. Pipi si sice připadala menší než Malenka ze Slunečního města a tak nějak divně se jí mračila duše, ale byla si zazpívat a skákala s trpaslíky panáka před zámkem, když se byla Sněhurka podívat po nějakých bezpečných jabkách do štrůdlu, stavěla „do latě“ Lolka a Bolka, když ti darebáci nastříkali sprejem na molo Pepkova přístavu nějaký divný písmenka, nedávalo to smysl, něco jako HTTP nebo co to bylo, kluci pitomí.

Pipi sice přišlo divný, že Pepek už se s ní nebaví, ale nějak se jí nechtělo pořád ho ukecávat. Byla si jista, že má taky pusu. Špenát mu rostl, vzadu na zahrádce si stavěl něco, co připomínalo stav, tak se chtěl možná dát na pokusy s tkaním. No, proč ne, sedmero krkavců mělo košile dokonce z kopřiv.

Pepek zas nechápal, co se Pipi stalo, že se najednou nezastaví. Občas ji zahlídl za plotem, jak s vypláznutou špičkou jazyka poskakuje, aby nešlápla do spáry mezi dlaždicemi. Občas si tak trochu zamávali. No a jednou jí šel k plotu naproti. Pipi si říkala, že je to fajn a zastavila se. Těžko říct, co čekala. Asi něco jako „nezajdem si do kina na nějakou fantasy o lidech?“ Usmála se. A nad Pepkovým domkem se zase vznesl ten naštvanej džin, jakože to přehnala a vyčítá a hádá se. Otevřela pěkně proříznutou pusu a něco Pepkovi řekla, ale nebylo to to, co si myslela, protože to říct nemohla, to by ji za hubatost zavřeli do hladomorny a tam už byl Dalibor a Pipi fakt nesnášela housle.

Pipi se ještě jednou podívala na Pepka a na džina, který se už zmenšoval a seděl mu na rameni a oba se vraceli na zahradu a poskakovala domů. Jazyk si přikusovala, jak se snažila, aby nebylo vidět, že je zrovna teď ze všeho nejvíc podobná té naivce Šíleně smutné princezně. A jak se tak snažila, vůbec si nevšimla, že nad vilou Vilekulou je zvláštní, modro-růžově-oranžový mrak. Vlastně si ho nevšiml vůbec nikdo.

Pipi si nalila ostružinovou šťávu.

Pepek si nalil špenát-jito.

Pipi si sedla na lavičku pod ořech.

Pepek se opřel o rozestavěný stav.

A nad nimi se otevřelo kukátko v barevném oblaku a v něm zamrkala řasami Afrodita. Koukla na jednoho a na druhého a povzdychla si, že už je to v pohádce jako v tom divným lidským světě, kde se lidi snad ani nepotkávají, jen sedí v barevných krabičkách na kolech, nebo mají na uších legrační kolečka a nedívají se kolem sebe. Oni totiž bohové mají tu výhodu, že znají dvířka mezi světy (měli jste vidět ten malér, když onehdá Dianě upadl přímo na verandu Ferdy Mravence laserový zaměřovač). A tak mají přehled. Usoudila, že Pepek je trochu trouba a Pipi trochu opuštěná. Sakra, kde se zas courá ten Amor? Rozhlížela se, ale Amor fakt nikde. Zajímalo ji, co si ti dva počnou. Může tohle vůbec mít dobrý konec? Povzdychla si a usoudila, že je to tak jedna ku jedné (a hned se k ní řítil bookmaker Strýček Skrblík, jestli se jakože začne sázet). Afrodita zavrtěla hlavou a Skrblík se zašklebil.

Afrodita vytáhla ze záhybů šatů zrcátko. A chytla do něj nejdřív pihatou pusinu Pipi (ta si ani nevšimla) a pak zamračené čelo Pepka.

A měla je v zrcátku. Teď byli oba dvakrát. A příběh může mít dál dvě cesty. Jednu ze světa pohádek a jednu, kterou by si asi vymysleli lidé.

To je ta výhoda virtuálního světa, pomyslela si spokojeně Afrodita a vypustila Pepka s Pipi na druhou stranu zrcátka. Ani si nevšimli…