Ona vždycky svítí

Jdeme ze slavnostního stužkování dvojčat. Uteklo to, fakt už budou maturovat. Přemýšlím nad tím, jak za chvilku začnou hysterčit a učit se. Jak udělají průvan v peněžence při nákupu šatů a jak to asi budou mít s vysokou. Myšlenky mi odběhnou k myčce. Teče, potvora. Blížíme se domů. Jako vždycky zvednu oči k jednomu z protějších domů. V patře se svítí. Zaskočí mne hlas mojí ženy: "Katka zase tak dlouho svítí v ložnici. Pořád čte." Neodpustím si soukromý úsměv. Katka skoro vždycky svítí.

http://fc03.deviantart.net/fs15/f/2007/077/7/e/my_red_hair_by_ga

Ženil jsem se hned po vysoké škole. Tenkrát to tak prostě bylo. Markétka byla těhotná. Narodil se nám syn a tři roky po něm jednovaječná dvojčata - holky. Žili jsme ve víru každodenního nestíhání. Markétka lítala okolo dětí a nemocné mámy. Podotýkám, že mojí. Já skákal z práce přímo do montérek - rekonstruovali  jsme dům a firma, kterou jsem založil, se teprve rozbíhala. Markéta si nestěžovala, ona je to holka do nepohody. Byl jsem rád, kdyby ještě přestala být spolehlivá ona, už bych se snad musel jít oběsit. Občas jsme se milovali. Tak nějak tiše a plaše, bráno z dnešního pohledu. Potmě, hlavně nenápadně a po-ti-chu. Markéta to tak chtěla a já to neřešil. Nikdy jsme o tom nemluvili. Nebyl čas. Nebyl důvod. Až do doby, než se rozsvítilo. Mně.

Katka je sousedka a sousedské vztahy se u nás na vsi pěstují. Potřebujeme se víc než lidé ve městě a dobře to víme. Měli jsme stejně staré děti. Katka byla čerstvě rozvedená a občas přišla s výměnným obchodem - ona buchty, já opravený protékající záchod. Jednou jsem jí takhle vyměňoval šňůru na lampě. Byla ten den zamyšlená, vypadala uplakaně, ale neměl jsem čas ani chuť se tomu věnovat. Prostě jsem měnil šňůru. Ptala se, jestli si dám kafe, ohlédl jsem se po ní přes rameno a najednou TO viděl. Zrzavé vlasy se jí uvolnily z gumičky a ramínko trička se svezlo skoro k lokti. Polkl jsem nasucho a vrátil se ke šňůře. Z mysli mi nemizel ten pramen vlasů, který nevyhnutelně a nutně musel spadat mezi její ňadra. Vstal jsem a obešel ji, abych se přesvědčil, že to tak je. Bylo. Vlasy se stočily na hraně tílka. Postavila konvici, kafe zavonělo, podívala se na mne a to, co přeskočilo, nebyla jiskra ale ohňostroj. Přísámbohu, vůbec nevím, jak jsme se v té posteli ocitli. Fakt mám tmu. Černo. Byla naprosto bez zábran a já nestih ty svoje včas aktivivovat. Byla hladová po dotecích a byla v tom okamžiku neuvěřitelně krásná. A hebká. A naprosto bez výhrad přijímající každý dotek, byla jako mořská voda - objímající, přizpůsobující se, ve vlnách vycházející vstříc. A nezhasínala. Ani světlo v ložnici. Ani svoji touhu. Ani tehdy. Ani jindy.

Jo, ani jindy. Vrátil jsem se od ní domů, u stolu v kuchyni si uvařil čaj a civěl do hrnku. Zní to teď cynicky, ale ono to nebylo kvůli Katce. Bylo to kvůli té zkušenosti, která mi naprosto zaplnila všechny smysly. Já ji měl v náruči. Topil jsem se v její vůni. Slyšel jsem ji. Viděl jsem ji. Její vlasy zářily, pokožka se matně leskla. Byla měkká. Čas běžel dopředu i pozpátku současně.

Byl jsem na sebe neskutečně naštvaný a zhoršilo se to, když jsem uviděl Markétku. Klidně spala. Jako vždycky voněla deštěm. Odjakživa voněla letním deštěm. Dodnes voní. Už za Katkou nikdy nezajdu.

Co vám mám povídat, šel jsem při první možné příležitosti. A ona nejenže nezhlasla, nejenže nezavřela oči, ještě mne nechala rozsvítit všechna světla. Byla neuvěřitelná, byla zázrak, byla ztělesnění všech mých sexuálních představ. Dodnes si pamatuji poslední společný večer. Byla Božská. A najednou seděla v posteli, zabalená do deky, oči jí temněly: "Už sem nechoď, jo? Jedině s dětma. Nebo tak. Sám ne." Kývl jsem. Tohle jsme nechtěli. Tohle se vymklo. "Dobře, Kati." Odešel jsem a tehdy jedinkrát jsem viděl její siluetu u okna. Stála tam ještě tehdy, když jsem mizel za rohem. Od té doby jsem se jí nedotkl. Už nikdy.

Nehnul jsem se z domova. Bylo pár dní do Vánoc, doma už se všechno chystalo, Markétka pekla cukroví. Babička si odvezla holky, bylo jim tehdy pět a jejich "pomoc" byla něco jako uragán. Stál jsem a Markétčiny kratičké vlasy klouzaly po šíji. Pomáhal jsem jí a ona voněla jako letní bouřka. Ten večer jsem poprvé nezhasl. A když se natáhla po lampičce, přišpendlil jsem jí zápěstí k polštáři.

Ani jsem vlastně netušil, jak je krásná.

Ani jsem vlastně netušil, jak umí být Moje.

Ani ona netušila.

Náš mikrosvět se změnil. Usínala mi v náručí i když byla unavená. Šeptala mi milostná slovíčka o tom, co bude zítra. A každý její dotek elektrizoval. A elektrizuje dodnes. Umíme to. 

Děti rostly, práci se dařilo, starosti jsme zvládali jako dobrý tandem. Markétka prostě vždycky byla holka do nepohody. Jiskřivá holka do nepohody.

Ale od té doby, vždycky když stojím v naší ulici, hledám pohledem okno Katčiny ložnice a vlastně jí v duchu děkuji. A Katka i dnes, po čtrnácti letech od těch vymknutých týdnů, svítí. Nějak si nechci připustit, že čte.