Ohlédnutí čtyřicetileté naivky za vlastní promocí

Vzdělání. Dostáváme se k němu různě a má pro nás různý význam. K závěrečnému ceremoniálu, ke slibu a předání diplomu do čekajících rukou absolventů, k slzám maminek by však měla vést CESTA.

O švindlech na "plzeňských právech" se píše hodně. A je velká skupiná "nás", kteří vše pozorně sledujeme v tisku s neurčitým, neuchopitelným pocitem "nevíry". S takovým tím "no to se snad ani nemohlo stát" při kterém vám oči lezou z důlků a máte chuť vlastní diplom hodit do kašny na náměsti, protože o diplomy konec konců v první řadě nejde. Nebo by jít nemělo.

Čtení článků o celém tohle velkém akademickém průšvihu ve mně často budí vzpomínky na vlastní studia. A tak je (viděno jednoduchým pohledem prosté etiky) pro mne vše zrcadlem doby, slušnosti a společenských pravidel. Hodně kalným zrcadlem.

Aby bylo jasno - můj vztah k "papírovým" autoritám byl odjakživa velmi vlažný a dodnes se neumím klanět lidem jen proto, že mají titul či hezké kožené křeslo ve velké kanceláři. Třídím si lidi jinak a před těmi, kteří umí, se hluboce skláním. Nesmírně si vážím chlápka, který skvěle a bez řečí o "hloupých ženských" spraví moje letité autíčko, svojí šikovné kadeřnice, paní v pekárně,  která má pro mne každé ráno nachystaný rohlík a úsměv, zkušených kolegů od nichž se pořád učím, fajn dámy, které se daří v politické kariéře (a zůstává u toho pokorná), milých vychovatelek na internátě své dcery...prostě si vážím lidí kteří prošli cestu ke svým znalostem a UMÍ.

A kdo neumí...ten pro mne prostě neumí. Titul-netitul. Tím dramatičtější je, je-li v rukou neumětelů moc.

Donedávna jsem si říkala, že vysoká škola nikomu nedá patent na rozum a často je (poctiví akademici prominou) potřeba trpělivost studenta a dobrá paměť - a to stačí. Na studium ano. Na život ne. Brala jsem to ale tak, že za tohle školy prostě nemohou a ve škole úspěšní mohou v každodenním světě báječně selhávat. Teď už nikdy nebudu vědět, kdo-a-jak-k-diplomu-přišel. Kdo si přelezl tu obrovskou horu učení a kdo se jen lanovkou vyvezl na vrcholek.

Sama jsem studovala až jako "velká holka". Dřív jsem to prostě nevnímala jako potřebné. Jenže pak jsem změnila profesi a holt byla bez příslušné kvalifikace. A tak jsem na ty přijímačky tedy vyrazila...a oni mne k mému vlastnímu údivu vzali...

...a pak to začalo. stohy literatury, kterou jsem louskala se slovníkem cizích slov v ruce. Třes před prvním zkouškami (teď fakt poznají, že tady nemám co dělat a historická budova mi spadne na hlavu za trest). Zírání do prázdného "papiru" na monitoru ve snaze vyplodit seminárku či esej. Hromady a hromady teorie cpané do hlavy snad násilím. Zkoušky, které se povedly a zkoušky, které se nepovedly a já to obrečela. Doma malé děti. Ještě, že jsem sova, v noci se báječně učilo (pak sprcha a na vlak, žili jsme na kafi a vírou, že "to bude dobrý"). Navázaná přátelství, která nám vydržela. Spolužáci, kteří mne podrželi, když jsem s dětmi zůstala sama a v půlce semestru onemocněla. Velké hrnky kafe v hospůdce naproti fakultě, když jsme čekali na výsledky zkoušek, řezané pivo, brokolicová polívka. První webová stránka s otázkami ke zkouškám nešikovně zaheslovaná. Těžké zkoušky i ty lehčí. Bakalářka, diplomka, rigo...stoupali jsme do toho kopce pomalu, přelézali "skály", jistili se na pomyslných lanech. Cesta ke "Spondeo ac Policeor" trvala všechny ty poctivé roky, jak to tak v akreditacích naplánovali.

Všichni z té naší party jsme stejní. Titul moc nepoužíváme, dobře víme, že se na nás nic nepozlatilo ani nevylepšilo, že jsme pořád stejní bez ohledu na diplomy v šupleti. A taky víme, že diplom je pouhým potvrzením toho, že jsme prošli celou tu CESTU ke vzdělání. Je čímsi jako "turistickou známkou" - jen jsme prostě nevylezli na Praděd, ale obhájili, že jsme se naučili potřebné.

To NAUČILI je pro mne klíčové slovo. Protože vzdělávání je cesta. Proces. Způsob, jak o sobě i světu něco zjistit a zjistit taky, co sama můžu světu dát. A (myslím) dávám. Nemám moc, ale mám (i díky vzdělání) možnost dělat svět snad trochu lepším. A za to ty probdělé noci stály.

A tak vám nevím, co bych dělala s koupeným diplomem. A jak bych se na sebe ráno dívala do zrcadla. A jak bych se mohla snažit dělat svět příjemnějším místem k životu, kdybych se to prostě tou CESTOU někde nenaučila.

Koupené tituly, instantní polívky, česnek bez chuti, lidé žijící rituály bez obsahu....to to máme ale divný svět.