Oční košilka

Naše Majinka roste. Píši o ní jen občas, ačkoliv každá chvilka s ní strávená je nekonečný gejzír zážitků a inspirací. Holčička, vnučička. Nevyčerpatelný zdroj nápadů a objevů ohraničený dvěma culíky. 

Maja měla v září dva roky. To už byla dávno hrdou objevitelkou řeči a domlouvání. Dávno věděla, že slovem si ochočí kohokoliv ještě rychleji, než zaujatým pohledem svých modrých kukadel (a že i tohle jde pěkně rychle, tak na dvě-tři mrknutí). A co se děje, když zkombinuje obojí, to už není měřitelné jinou rychlostí než kosmickou (1). 

Když se dítko takhle brzy rozpovídá, dozvíte se, co se děje za jeho čelem. V mozku, který si teprve nedávno začal spojovat svět a učí se přemýšlet. Všechno jde v přímkách, bez zákrut komplikací a zdánlivé lidské logiky. A tak možná naopak učí děti znovu přemýšlet nás. Myslet jednoduše a s čistou vírou, že to, co vidíme, se skutečně děje.

Maja už ovládá všechny disciplíny a předměty, které k jejímu věku patří. Je mistryní v jídle lžičkou a vicemistryní ve vidličkologii, má zlatou medaili za užívání nočníku ve dne (za to noční ještě zatím zkouška chybí), má červený diplom za absolvování předmětu "Já sama" pro pokročilá batolata a zejména je kapitánkou českého reprezentačního týmu v kecání na výdrž. Jsme si téměř jisti, že v tomto oboru ji čeká skvělá kariéra, trénuje totiž nepřetržitě. 

Jak už to tak bývá, každý mistr má svou slabou stránku. Tou Majinou je, či spíš byl, dudlík. Na výlety k babičkám si balila pyžamo, deku (tedy Deku s velkým D, kterou naprosto oddaně miluje) a ... DUDÁČKA! Už jsme jí ho zkoušeli vymlouvat všichni kolem. Mamka, taťka, teta, babičky i dědové, dokonce i dia Ozík (strejda Honzík) a dia Matin (strejda Martin) měli nějaké poznámky o tom, že do tak upovídané pusy už dudlík nepatří. Maja se vždycky hluboce zamyslela, bylo vidět, že jista si není, ale dudáček dál zůstal v kapsičce ovečky, která je současně nočním světýlkem, aby ho večer mohla před spaním vytáhnout. (Jestli si myslíte, že s dudlíkem zmlkla, tak to zas ne, zvládla bravurně obojí.) Rodiče už dudlíkové téma vytahovali, kdykoliv to jen trochu šlo. 

Třeba tehdy, když Maja mámu pozorovala při ranním čistění zubů: "Máma pinká šatiškama? /Mami, ty spíš v šatech?/" A máma vysvětluje, že to, co má na sobě jsou takové šaty na spaní a jmenují se noční košile. Že jsou to spací šaty. Maja stála, kulila oči a pozorovala ten právě objevený div. Spací šaty se staly vrcholem jejích snů. "Maja kupi pinkaci šaty /Maja chce koupit spinkací šaty/" Máma, vědoma si toho, že nočních košilí pro batolata jednak nejsou plné obchody i toho, že to není nijak praktická část oděvu pro malé holčičky, které se nerady přikrývají, odolávala s tím, že noční košili malé holky, co spí s dudlíkem, určitě, ale URČITĚ, nosit nemohou.

A pak to přišlo. Dvouletá pusa semlela nejen své každodenní páté přes deváté, ale také dudlík. Jeho gumová či silikonová (nebo z čeho se to dneska dělá) dudací část podlehla zoubkům a už jen tak-tak držela.

Maminka usoudila, že konec dudlíku je nevyhnutelný a pahýlek dorazila nůžkami. Maja byla "povýšena" na velkou holku bez dudlíku. Během chvilky o tom věděl celý svět a tak místo dudlíku přišla za Majou háčkovaná kočička (vykouzlená rukama mé nesmírně šikovné kolegyně z práce), aby zaujala dudlíkovo místo v postýlce a hlídala holčičí spánek místo něj. Maja ji okamžitě začala opečovávat, vychovávat, vozit, ukládat a krmit. A večer v postýlce zase kočička opečovávala Maju, aby se jí tedy bez toho "dudáčka" podařilo usnout. 

Inu...nedalo se sice nic jiného čekat, protože už se to na světě stalo milionkrát, ale je potřeba to ocenit. Kočička zabrala, Maja s brbláním, ale přece jen usnula a spala spánkem zvědavých dětí i bez dudlíku. Byla na to patřičně hrdá. Jak jinak. Všem to povídala a tak došla řada i na mne.

Stála druhý den naproti mně a s vykulenýma očima a velmi, ale velmi vážným výrazem mi sdělovala, že "Maja nemá dudáčka". Protože "dudáček je obitý /rozbitý/" a "Maju hída-a koška potýjce /Maju hlídala v postýlce kočka/."

No co si budeme povídat, chválila jsem a obdivovala tu velkou holku, co se kámoše dudlíka konečně zbavila.

"Babi, viš, co Maja počebuje /potřebuje/"? 

No, nevěděla jsem a v duchu hádala, co to asi  to tak nezbytně nutně musíme vyřešit. Uvařit kakao? Přečíst Červenou Karkulku? Nebo snad "tavit omín /stavět komín"/?

Dozvěděla jsem se to hned: "Mami-ka kupi Majovi /Maminka koupí Maje/ oční košiku /košilku/."

Nevěřila jsem svým uším, nerozuměla a ptala se znovu, cože to ta Maja potřebuje. Poskakovala kolem mne a opakovala (když jsem natvrdlá a nerozumím, Maja to řeší tím, že mi to řekne dvacetkrát) pořád dokola: "Oční košiku, oční košiku, oční košiku..."....

...a to už se blížila s kávou její máma, která se samozřejmě královsky bavila (stejně, jako já v době, kdy takhle brala rozum ona). "Prosím tě, Majo, řekni to babičce pěkně, ona ti nerozumí." 

Maja přestala poskakovat a soustředěně odpovídala: "Babiško, mama koupi Majovi oční košiku". (No, tohle mi fakt "pomohlo") a máma dál napovídala: "Která se jinak řekne..." "Joooo, jooo, oční košika je pinkací šaty." 

No jasně, oční košilka je přece košilka noční!! Ta, co ji můžou mít jen velké holky! Majin velký cíl byl zdolán, košilku si zasloužila. No, máma se při jejím hledání po obchodech notně zapotila, ale Maja teď usíná, plná vánočních dojmů, se svou dekou, s "košiškou /kočičkou/" a hlavně ve své vytoužené oční košili.

Další batolecí zkouška je zdárně splněna.

(Dovětek: Majinčině mámě donesl noční košili Ježišek. Znáte to. Ponožky, sprcháč a pyžamo, to se vždycky hodí. Večer mi na mobilu přistála kratičká zpráva: "Díky, Ježíšku, oční košile je prima." A tak jsem si téměř jista, že když už se u nás v rodině bude spát v košilích, tak budou už navždy oční.)

(1) poznámka pro šťouraly - kosmická rychlost není jednotkou času, ale vzdálenosti. V lásce (i té rodinné) a válce je ale povoleno vše, tedy i taková nepřesnost