O tom, jak se peče radost.

Ty nejdůležitější cesty vůbec nemusí vést daleko. Některé jsou naopak tak blízko, že už to blíž nejde. Vedou po lince vlastní genů. A přinášejí ty největší objevy. Třeba při pečení perníků.

Maja už má dva roky a k tomu dva měsíce. Drobounká, blonďatá, neposedná holčička. Vnučička. Mrně, co nezavírá pusu. Nikdy. Jsem přesvědčena, že i ve snech pořád mluví. 

Jsme domluvené (ano, ona a já, proč do toho tahat rodiče, kteří kvůli tomu musí vyrazit do kina), že budeme dneska péci perníky. Telefonuji si s její mámou, upřesňujeme čas. V pozadí slyším: "Mama volá babi Janě, Maja pude pekat penicky / půjde péci perníčky/." Věta zopakovaná snad desetkrát se táhne za celým hovorem a za chvilku je Maja ve dveřích. Sama si nese tašku s věcmi. Náhradní tričko a tepláky, kdyby se to pečení vymklo, deku-mazlíčka. Návštěva totiž začíná odpoledním spinkáním. Maja ťape za dědou po schodech: "Pinkat budu honem, pak pekat peníšky, babi, jo?"  Nad schody si ode mne bere malou deku bez které se nikam nehne a tulí se k ní. Její máma soudí, že za mnoho let, jednoho krásného dne Maja tuhle deku sbalí a odjede s ní na vysokoškolskou kolej.

Ale teď ještě nikam nejede. Dvouleté nožky utíkají k postýlce, aby rychle spinkala. Není čas. Perníkové těsto čeká. Chvilku ještě dědovi, který jí dělá společnost, zpívá a pak je ticho. Třídím fotky a píši blog o Francii. Ještě mi chybí přidat odkazy, když se ti dva objeví ve dveřích. Maja přešlapuje, odmítá svačinku. Nemá čas. Vybíráme vykrajovátka, Maja je netrpělivě přebírá a pokládá na stůl ta, která se jí líbí. Zajíčka, vajíčko, muchomůrku. Nenápadně přidávám hvězdičku, stromeček a srdíčko a jdeme na to. Maja stojí na židli, dívá se a malinkou rukou se mnou uhlazuje těsto. Otáčí ke mně tlapku dlaní: "Maja pinila /Maja se zašpinila/". Vysvětluji jí, že to je mouka. A že každá pekařka má ruce od mouky a tak je to správné. Že Maja je pekařka. Kývání hlavou doplní zuřivé třepání rukama. Asi po tom pekařském diplomu - rukách od mouky - nijak zvlášť netouží. 

Vezmu do ruky hvězdičku, položím ji na těsto, zatlačím. Přenáším ji na plech a Maja mne sleduje. "Jooo, babi, to Maja umí", jásá a bere si ode mne vykrajovátko. První dvě hvězdičky zvládneme

společně. A pak naše malá pekařka už jde vlastní cestou. Vymění formičku a než stihnu říct cokoliv, než se stihnu třeba i jen nadechnout, radostně ji pleskne přímo doprostřed vyváleného těsta. "Jooo, panášek /panáček/." Ve snaze vykrojit Perníčka, věrného to souputníka Shreka, posune vykrajovátko a Perníček je přepůlený v pase. "Upekej to, babi", podává mi Perníčkovy nohy a pak hlavu. Poslušně je pokládám na plech, Maja ostřížím zrakem sleduje, jestli to dělám dobře. Ukazuji jí, že perníčky se vykrajují od okraje těsta. "Vidim, babi, joooo?" (To její protáhlé, v každé druhé větě opakované jooo mne baví.)

Jednoho Perníčka vykrojíme celkem bez nehody a než ho přesunu na plech, je volná tvorba zase tady. Maja se změnila v pekařskou mistryni s tvůrčím zápalem. S bravurou příslušnice cechu pekařského tvoří. Věci, které by nikoho z nás, trapně dospělých, vůbec nenapadly. Objevuje perníky, těsto, radost. Objevuje, že pekařka má ruce od mouky. "Babi, ochutáme /ochutnáme/ ?" Slibuji, že ano, že hned, jak je v troubě upečeme do zlatova o ony vychladnou.

Malá pekařka pochopí, spokojeně si prohlídne své dílo, popadne panenku, která celou tu pracovní vřavu sleduje z kuchyňské linky a jde ji nakrmit kusem těsta. Chvilku za "miminku" mlaská, pak pláče, aby ji mohla pohoupat, opusinkovat a utišit. Já si zatím prohlížím to slavné perníkové umělecké dílo. 

Maja mezitím změní činnost. Rozloží svoje židličky v jídelně a usazuje na ně Miminku a Brubruma. Využívám času, válím těsto a snažím se vykrájet něco, co nevypadá jako čerstvě rozčtvrcená pohádková bytost. Maja si sedá k hračkám slyším, jak jim povídá pohádku: "Kakujka zeptala, poč máš tak veiké oči /Karkulka se zeptala, proč máš tak velké oči/" a oddeklamuje Karkulku až k zásahu myslivce a vyskočení z vlčího břicha. 

Panenka s Míšou asi usnuli, protože Maja se plíží ke mně do kuchyně, opatrně našlapuje na špičky s prstem na rtech. Pak uvidí plech v troubě a začne jásat a tleskat. Perníčky se pečou, hurá! Budou Vánoce. A " eše Mikuášník /ještě Mikuláš/."

Nabízím jí čerstvé perníky na talířku, ona chce do hrnečku mléko.  Střídavě pije a střídavě mi popisuje hrneček: "Tady je k-tešek /krteček/ , k-tešek má batůšek." Na chvilku se zamyslí a pokračuje důležitě: "Asi jede na výet /výlet/, má komobešku /koloběžku/. To už nevydržím a směji se nahlas.

Maja se vážně dívá chvilku na hrneček a chvilku na mne. "Maminka dává Maje kakao. Doma." Vytahuji kakao, mícháme ho v hrnečku, dávám ho ohřát do mikrovlnky. "Kakaíško, Maja má kakaíško." Holčička má radost, že vidí, jak se hrneček točí a točí se se zvednutýma rukama kolem dokola.

Pak si jdeme sednout. S kakaem a perníčkem. Kouše, zapíjí a odbíhá dávat kousnout panence. Mluví. Pořád. Trouba pomalu chladne. Jedna objevitelská mise vonící hřebíčkem a skořicí je u konce.

Uklízíme. "Mo-ka /mouka/", jásá radostně a nese mi dózu ke skříňce. "Máme peníšky upekané", hlásá mámě, když si pro ni přijde a ukazuje talířek.

"A jak jste ty perníčky, Majo, dělali?, ptá se zaujatě maminka. "Azítkama /Razítky/, azítkama", zpívá Maja a ukazuje na vykrajovačky.

Máme perníčky. Vánoce a Mikuláš mohou přijít. Věřím, že i k vám.