Naděje, která roste ze smutku.

Šli jsme včera kamsi za Silvestrovským a Novoročním veselí naší tichou ulicí a přes ploty pozorovali okna domů. Někdo byl doma a někde byla tma a v jednom dlouho tichém domě se najednou svítilo...

Domy v naší ulici jsou více než sto let staré. Jejich původní plány byly kreslené na teninký papír, žádosti o povolení psané pečlivým písmem a velmi zdvořilým stylem rukou. V čase prošly mnoha proměnami, ale i tak v jejich stěnách zůstávají stopy osudů mnoha generací. Jejich životů, radostí i starostí, toužení, nadějí, zklamání, výher i ztrát. Občas sdílíme pocit, že tyhle domy jsou jako staré duby. Že jsou bezpečnými ochránci našich pátků i svátků jako tiší, důstojní průvodci a útočiště.

Kousek od místa, kde teď žijeme směrem, kterým ulice proudí k městu, jsem trávila kus dětství u svojí babičky. Bábinky. V domě s ranou meruňkou na dvoře a s kuchyní, ve které se pekly ty nejlepší koláče na světě.

Ve vedlejším domě žili úžasní manželé. Dvojice, která společně procházela vším, co jim osud položil či často tvrdě naházel pod nohy. Usměvavá paní, která jemně pečovala o svého muže i syna a klidně a důstojně působící pán. Slýchali jsme je přes plot. Nikdy k sobě nebyli jiní než zdvořilí, jiní než přívětiví. Přes plot podávali koláče, ovoce a dobroty nejdřív mě a později mým dcerám. Občas jsem se až zastyděla, když jsem na dvorku nadávala dcerkám a z druhé strany zídky zaznělo měkké: "Emilku, uvařím nám kávu, dáš si k ní i bábovku?"

Osud k nim nebyl nijak vlídný. Nevzdali se víry v Boha a tak nemohli vykonávat svoji práci. Paní nemohla učit, pán se stahoval z advokacie. Ze tří dětí, které přivedli na svět se dospělosti dožilo jen jedno. Přesto žili s respektem, pokorou, zmoudřelí, nezatrpklí, všímaví ke svému okolí.

Moc ráda jsem k nim chodila. Jejich dům byl plný knih a od paní Svatušky jsem dostávala čaj do zlatem lemovaného hrnečku. To až později jsem zjistila, že tak tvořila svátek pro mne i další děti. Každá holčička se u nich na chvilku stala slečnou a každý kluk v roztrhaných teplákách mladým mužem.

Stejně je milovaly moje dcery. Dodnes si přesně vybavuji, jak ta starší míchala opatrně lžičkou čaj ve zlatem lemovaném hrnečku, vážně přikusovala koláček, pak s posvátným zaujetím ťukala do kláves piana a dotýkala se hřbetů knih. Vonělo to tam levandulí a snad i heřmánkem.

Čas se každý den posouval o neměnných 24 hodin a jim přibývalo let. Ještě jsem je zastihla soběstačné, když jsme se přistěhovali zpět do ulice. Pomalu ale slábli a ulici mizeli z očí. Zahrada planěla, nestříhané růže a hortenzie rostly až do oken, dům býval tichý a čím dál častěji byla v oknech tma. Postupně odešli do jiných sfér oba a kvůli nim chci věřit, že jsou ve svém nebi, se svými dětmi a u svého Boha, který je provázel celým bytím. 

Dům pak osaměl a utichl zcela. Bylo to, jako by usnul a oněměl. Kdykoliv jsem šla okolo, na mihotavou chvilku jsem viděla upravenou předzahrádku, kde mezi keři pobíhala jejich fenka a vítala každého kolemjdoucího. Na chvilku jsem ve vzpomínce zahlédla otevřené okno a zaslechla zvuky z kuchyně. A pak jsem zase viděla tichý, zšeřelý, jakoby zešedlý dům. Dům ve které zůstal bydlet jenom stesk.

A tak jsme včera šli tou naší tichou ulicí směrem k městu za silvestrovskou zábavou, míjeli svítící i temná okna a blížili se právě k tomu domu. Překvapením jsme zvolnili chůzi. V oknech se svítilo a mezi stužkami svázanými záclonami visely hvězdy symbolizující Vánoce. U zdi stál vysoký rozsvícený stromeček a před oknem bez závěsů (taky taková máme) v objetí pomalu tančil mladý pár. 

Dům ožívá a zase může chránit nové lidi a být jejich tichým průvodcem, který má ve svých zdech zkušenosti generací, moudrost předchozích obyvatel. I otisky noblesy těch posledních.  Každý konec je totiž náročnou předpovědí nových začátků.

Tak ať se ve všech domech svítí. A i ve vašich životech bezpečně fungují ochranné síly a zdi.