Místa zázrakem dotýkaná (fotoreportáž)

Použili jsme dobrou radu a vyrazili do Dobré Vody. Přesněji do Novohradských hor. Počasí se na nás mračilo a dávalo tak najevo, že všechny dovolené mají svůj začátek, průběh a konec a že není třeba litovat času. Jen si ho užít. 

Do Dobré vody jsme jeli přes blízkou Hojnou vodu. Název nevznikl od "hojnosti" vody, ale od její hojivosti. Byly tady lázně. A kdyby jen to. Žilo to tady. Dřív. Před První válkou, před Druhou válkou, před tím, než se obce staly součástí pohraničního pásma a území nikoho. Dnes se nadechují, ožívají. Nic snadného to nejspíš není. Zastavili jsme se u vyhlídky. Místo krásné samo o sobě je doplněné zvonem, kterému se říká Zvon setkávání. Tvůrci, kteří vdechli podobu tomuto místu tvrdí, že je místem se zajímavou energií a je jako stvořené pro setkání se Sluncem, s lidmi, s energií, s vírou, ať už je jakákoliv.

Chcete-li si o zvonu přečíst více, doporučuji vaší pozornosti tento článek. Zázrak se tady může stát kdykoliv.

V Hojné vodě jsme zvládli ještě schovat se před přeháňkou u kávičky, smutně se podívali směrem ke Kraví Hoře, kam se nám v dešti fakt nechtělo. Co bychom taky dělali na rozhledně, když se svět schoval do mraků?

Tak jsme přizpůsobili plány a vyrazili přímo do Dobré vody. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že kostel, který v Dobré vodě stojí, se na tohle opuštěné místo musel snést z nebe právě teď. Obec má 84 stálých obyvatel a působí křehce a osaměle. Zastavili jsme na jednoduchém parkovišti a vyrazili směrem ke Poutnímu kostelu Panny Marie Těšitelky.

Cesta vedla kolem atypické venkovské architektury...

...zajímavých varování...

...která se stala ještě zajímavějšími při zjištění, že to, co můžeme považovat za kočku, může být klidně dost naštvaný pes.

Potkali jsme neuvěřitelnou paní, která zušlechťovala kousek obecního pozemku u hradeb. Nelíbil se jí a nechtěla se na něj dívat. Tak vymýtila křoví a zasadila "českou skalku". Potkali jsme ji cestou tam i zpět. Plela. Prý je v důchodu a dokud má síly, zkouší dělat svět hezký. Daří se jí to.

Musím přiznat, že mám hezčí fotku "skalky". Takovou z boku, s kouskem zdi a silnice, kde je lépe vidět ten kontrast milého koutku. Jenže patronka skalky právě s motyčkou pracuje a na fotce je její...no, prostě je tam v pozici ve které se okopává. Tak tu sem, prosím, nedám.

A pak už jsme došli ke kostelu. Impozantnímu, zářivě shlížejícímu do údolí i na nás lidi. Kostel byl kompletně zrekonstruován a k třistaletým narozeninám se v roce 2015 dostavil "vyfiknutý". V místě se totiž děly zázraky, historické prameny zmiňují zjevení i zázračná uzdravení a Dobrá voda je známá (nebo byla??) jako Jihočeské Lourdy, k nimž v době největšího zájmu putovalo zhruba 60 tisíc věřících ročně.

Sám kostel je dechberoucí, což říkám jako osoba žijící v dřívějším sídle arcibiskupů, kde je kostel (krásný) na každém rohu.

Interiér oslňuje výzdobou, ať už leskem zlata na oltáři...

...krajkovím zdobení kolem oken...

...světelnou hrou v kupoli...

....půvabem varhan.

...a vůbec vším.

Právě jsou dokončovány úpravy ambitu, který obklopuje kostel ze tří stran. Potěšilo mne, že při rekonstrukci bylo myšleno i na nenápadný a nerušící bezbariérový vstup.

Pod kostelem vytéká pramen pitné (a určitě té zázračné) vody. Taky jsme si nabrali a jestli to s námi něco zázračného udělá, určitě to rozhlásím po idnes velkými písmeny :-). Rozhodně je to opravdu dobrá voděnka.

Chvilku jsme postáli u vyhlídky, pak zase zhoustlo mrholení a tak jsme se vydali do Stropnice. Na vyhlídku v rekonstruované sýpce. 

Když jsme zaparkovali, vítaly nás ovečky. Byly sice daleko, ale bečely tak hlasitě, že jsme měli pocit, že volají na jednoho každého z nás. Vidíte je? Jsou nad pečlivě zaparkovaný bicyklem :-).

Sýpka je půvabná, rekonstrukce se povedla, pobaví i vzdělají se děti i dospělí.

Na samém začátku jsme si upletli houstičku a podívali se, jak se peče v peci.

Odvezli jsme si recept na kváskový chlebíček a spoustu nepublikovatelných fotek, protože jsme na nich my. Jednou na výtahu na pytle, jednou na stezce bosou nohou, jednou s různě těžkými pytli. Tak se aspoň podívejte na noční motýly za kterými se muselo vlézt do stanu.

A na vyhlídku na Kraví horu. Abych viděla, musela jsem si stoupnout na stoličku. Muži mého života se svými dvěma metry viděli pohodlně.

Když jsme sešli k peci, byly houstičky hotové a než jsem stihla vytáhnout mobil a dožadovat se fotky, už z nich byla jen torza. Hlad prostě nepřeje nám, zuřivým dokumentaristům.

A tak můžu popsat další, byť maličký zázrak. Mí muži upletli copánek. Skoro bych řekla, že svůj první v životě. A šikovní lidé zachránili sýpku v místě plném chátrajících budov.

Déšť na chvilku ustal a my se přesunuli do Nových Hradů. S plánem projít se Terezčiným údolím. Parkem s umělým vodopádem a půvabnými zastávkami. U orientační cedule nám ale zase začalo pršet na hlavy a tak jsme se přesunuli do hradu

Dívali jsme se do patnáct metrů hlubokého příkopu, vykukovali na nádvoří a schovávali se podle toho, jak zrovna sílil nebo slábl déšť. 

Čekali jsme na prohlídku bytu vysokého úředníka. Aneb "jak se žilo na začátku dvacátého století", když už šlechta obývala pohodlnější zámek. A jaký že jsem to tady vnímala zázrak? V hradu v období totality sídlila ruská armáda. S úžasem jsme se dívali na fotky. Nábytek vyházený do příkopu, poničené prostory, rozkradené cennosti. Zázrak je už to, že hrad je přístupný a že jsme si ho mohli projít.

Vyšší úředníci se neměli špatně. Měli pěknou kancelář, asistenta, důstojné koníčky, hezký byt a dokonce služku.

Nad stolem fotky sopek, to asi aby si pořád uvědomovali, že může přijít šéf. 

V salónu se mohli chlubit nejen klavírem a porcelánem, ale měli tu i gramofon. Pro dnešní náctileté připojuji informaci, že je to neohrabaná, pravěká verze MP3 přehrávače.

Ženské si zas užívaly převratného vynálezu - šicího stroje. Byl hrozně drahý a ženy se na něj skládaly. Fotila jsem si ho s dojetím. Na jeho méně zdobeném dvojčeti jsem ve svých "nácti" lámala první jehly a ušila na něm svoje první "kanýrové" sukně, bez kterých tenkrát správná středoškolačka nemohla žít.

A těsně před závěrem této delší procházky kvíz - copak to šikovná paní úředníková ušila?

No a když jsme v závěru unaveně pozorovali repliku zlatého brnění, stejně unavený klouček, člen naší výpravy, ho zaujatě obcházel. Byl nadšený. "Mami, podívej, robot." Výprava se rozesmála a já si uvědomila, že s tím klukem souhlasím. Klidně to mohl byl robot...

...a to bylo znamení, že je čas sednout do auta a jet si ty zážitky utřídit ke skleničce dobrého vína.

Ať je vaše léto plné zázračných setkání a okamžiků.

(Pro mne je takový zázrak i setkání v diskusích s Leonou Blahovou, které jsme naivně a neznale "vlezli do teritoria a právě ona mi mnohé informace mile doplnila a poradila i tenhle výlet. Díky. :-) ).