Kočka, s kocourem, uvidíme koťata?

Tak se zdá, že se z našich kocouřátek stanou starší bráškové. Vypadají, že je jim to jedno. A lumpačí a dělají radost pořád stejně.

Táta Boník

Půlroční kotě ragdolí je úplně stejné trdlo jako jiná půlroční koťata, jen je (lidští spolubydlící mainských mývalích prominou, ti mají ještě větší lumpy) prostě veliké. Kocouřata mají ke čtyřem kilům a když se potřebují natáhnout, jsou přesně tááááákhle velicí. Dosáhnou tlapkama na horní část dvířek u linky. Už jste někdy viděli houpat se kotě na dvířkách? Já jo. Dneska. A asi to byla dokonalá zábava, ani voňavá miska s masíčkem nebyla důležitější, dokud ten prťatý obřík (co se mi právě uložil na ruce píšící na klávesnici notebooku) prostě nespadl.

I včera byl "den lumpů". Shozený květináč přímo za gauč při zásadní sourozenecké půtce na parapetu, asi deset cest do kuchyně a desetkrát vysvětlit Ríšánkovi, že na kuchyňskou linku se opravdu neleze, a to ani tehdy, když se na sporáku vaří kuřecí masíčko. Ne, že by to, frajer, nevěděl, stačí se na něj přísně podívat a kocour už-už skáče dolů. A vydrží tam tak minutu a zas je nahoře. No a my lidi prostě máme rozcvičku. Vzala jsem si je pak na klín a česala pořád ještě více-méně bílé kožíšky a vysvětlovala jim, že budou mít mladší sourozence, že táta Boník a maminka Bekynka (oba jsou na fotkách u tohoto článku)  budou mít koťata. A že by tedy kocouřata mohla mít rozum, neb už nebudou benjamínci. No, samozřejmě, že je jim to srdečně jedno. Ne tak nám, lidem. Když jsem se jela na koťátka (tehdy ještě na koťátko) poprvé podívat, v pelíšku spaly kouzelné vatové kuličky, které sotva rozeznaly tlapku od ocásku a zpovzdálí na ně dohlížela máma Bekky a "tetička" Meggie. Táta Boník vše jistil z výše svého odpočivadla a my, lidští vetřelci, jsme mu nevadili.

A tak těsně před Vánoci (Elliotka kterému říkáme Míša jsme si odnesli jako posledního přesně 23. prosince) vyprovodili rodičové svá dobře vychovaná koťátka do světa a dopřáli si báječný relax a trošku toho povalování či ještě lépe lehára, protože s dětmi je spousta práce a i člověk, natož kočka, si trochu toho klidu opravdu zaslouží. No a pak si navíc Boník zlomil tlapičku a to vám musely být fakt trable a určitě to bolelo a to na děti jeden nemá pomyšlení dokonce ani tehdy, když je fakt krásný kocour, všichni kolem něho běhali, byli ustaraní a taky se operovalo, no rozruchu jako na stavbě mrakodrapu. Kde má pak jeden brát čas a klid na námluvy.

Vlastně - těžko říct, kde na to Boník vzal čas a klid. Ale ty koťata prostě zase budou. Bílé kuličky, všechny se jmény začínajícími písmenkem F. Původně jsme si trošku žertem domlouvali, že si přijedeme pro Ferdu, ale pak jsme do jara nevydrželi čekat a kocourky "adoptovali" dva najednou.

Máma Beky tak bude mít zas plné tlapky a hlavu starostí, jak tu drobotinu nakrmit a umýt a hlavně vychovat tak, aby uměli všechno, co správné, vzorně vychované koťátko má umět. No to zas bude celá ustaraná a nevyspaná, s dětmi jsou holt starosti.

Už se těším, že je uvidíme. Možná na fotkách a když se bude hodně dařit, třeba i na minutku naživo. A doufám, že jich bude plný košík. A z našich kocouřat starší, rozumní bráchové.

I když.. Ríša a Míša rozumní? To by mne snad ani nebavilo.