Měla bych dneska daleko hezčí předvánoční historku. Měla jsem být pohotová. Vždyť Pretty Woman je moje oblíbená "Popelka". Bylo nebylo, za sedmero obchodními centy a sedmero supermarkety vyrazila si Honzina do vánočního světa nákupů.
Byl to fajn den. Měla jsem dovolenou a dělala řidiče svému muži a dceři, kteří si v rámci adventního sebepoznání vyrazili k očnímu specialistovi vyhlášenému široko, daleko a především bystrozrako. A protože bylo jasné, že po vyšetření budou řízení neschopní (krásným rozkapaným zorničkám prostě volant nesluší), vyrazila jsem s nimi. A zatímco si Ti dva ujasňovali, kdo půjde první a jakéže to tam měli minule kafe, pilovala jsem si plán.
Naznala jsem totiž, že mému choti přinese Ježíšek tašku do práce. Ta jeho už vypadala jako po několika zápasech s tygrem, tu něco upadlo, tam se něco viklalo, ale můj praktický manžel se jí odmítal vzdát a když jsem o nové tašce začala, ztrácel sluch. Vůči Ježíškovi by ale mohl být vlídnější. Po důkladném průzkumu na internetu jsem, vyzbrojena informacemi o možnostech (tisíce) a cenách (taky tisíce), usoudila, že tašku potřebuji před nákupem držet v ruce a ohmatat. Vyloučila jsem nákup přes internet a rozhodla se vybrat naživo.
Bylo krátce po deváté a já ještě v ranním myšlenkovém režimu dumala, jestli nejdřív nákup nebo káva. Rozhodnutá, že nejdřív práce a potom zábava, jsem vstoupila do obchůdku, ve kterém se kabelky a tašky doslova usmívaly ze všech regálů. Hnala jsem se rovnou k prodavačce a čekala, že bude mít radost, protože jsem byla jediná zákaznice. Vysvětlila jsem, jakou tašku to hledám. Důstojnou, ale trošku sportovní, ne ryzí aktovku. Aby do ní vešly složky s lejstry, tablet, svačina a případně taky ponožky a čisté trenky na nečekanou cestu. Prodavačka přede mne skládala tašky "nic moc". Pak jsem se podívala nad její hlavu a uviděla tam boční stranu čehosi šedého, velikostí slibného, víceúčelové zavazadlo pro mého super(skoro)muže připomínajícího. Nasměrovala jsem tam pozornost prodavačky. Ta zmlkla, prohlédla si mne pečlivě pod obrubou brýlí a vyjasnila mi, že TAH-LE taška už je ale DRAŽ-ŠÍ a ona tedy NE-VÍ, protože na mnou vybrané polici nestojí žádná taška méně než DVA-TI-SÍ-CE.
Zírala jsem jako čerstvě vyklubané pštrosí mládě a... nezmohla se ani na slovo. Tedy zmohla. Na zablekotání, že když je to takový problém, nejspíš tam ty tašky bude mít dlouho. Pak jsem vyklidila pole. Rychle.
Co vám budu povídat, všechny vtipné a trefné odpovědi mne napadly za dvacet minut. To už jsem seděla nad šálkem voňavého pressa a byla chytřejší než delfín. Pozdě. A taky jsem byla naštvaná a otrávená. No jo, byla jsem v džínách a svetru a s líčením jsem se ráno příliš neobtěžovala, ale...že by to se mnou bylo až tak strašné? Chtělo se mi domů, čemuž ale úspěšně bránili dva očně testovaní příbuzní, kteří mi průběžně posílali zprávy o tom, že to ještě ani zdaleka není.
Otráveně jsem procházela obchody, až jsem narazila na další s taškami. Už se mi tam ani nechtělo. Byla jsem přesvědčená, že dneska mne nikdo neshledá hodnou ani prodeje igelitky. Nadechla jsem se a vstoupila. Zase jsem byla v obchodě sama a vážné prodavačce vysvětlila, co hledám. Taky se na mne dívala pod brýlemi. Chvilku mlčela a pak se doptala. Co že to manžel dělá, co si nejčastěji obléká, co většinou potřebuje přenášet, jestli má do tašky vejít i notebook. Pak si urovnala šátek, vystoupala na schůdky a položila přede mne 4 pečlivě vybrané tašky. Vysvětlila, jaké mají přednosti a ukázala na jednu u nich s tím, že ona by mi doporučila tuhle. Prohlédla si se mnou pak ještě dalších snad pět a odcházela jsem (jak jinak) s tou první doporučenou. Ulevilo se mi a v maličkém obchůdku jsem spokojeně vybírala hedvábný šátek pro dceru. V mobilu mi pípla zpráva, že mí vyšetřovaní jsou propuštěni a vybaveni slunečním brýlemi tápou směrem k parkovišti. Vyšla jsem z obchůdku a stála přímo proti oné Prodavačce První. Možná bych ji nepoznala, ale zamyšleně si pár vteřin prohlížela velkou tašku v mojí ruce a pár vteřin mne. Otočila jsem se a beze slova vyrazila k autu.
Vivien by si nepochybně poradila líp.
