Premium

Získejte všechny články mimořádně
jen za 49 Kč/3 měsíce

Když Bůh nechce a za zázrakem stojí medicína.

Možná to vypadá, že se jdu vyhřát na výsluní rozfoukaného problému práv rodičů nemocných dětí a práv dětí samotných. Pro mne je to jinak. Když jsem si přečetla o matce, která se dožadovala pobytu na JIRP, najednou zmizelo 20 let..

...a já znovu stála u okýnka. Dívala jsem se do pokoje "intenzivky". Mou malou dceru přivezli z operačního sálu, přepojili a připojili vše, co přepojeno a připojeno být mělo. Zprávu, že se za mnou staví její operatér, už jsem měla. Věděla jsem, že boj o zázrak její "normální" chůze vrcholí právě dnes, zítra, pozítří... Věděla jsem, že začal ráno na operačním sále a pokračuje všemi těmi antibiotickými clonami a dalšími opatřeními, která se mají postarat o to, aby deset uměle zlomených kostí v jejích nožkách srůstalo "na první dobrou".

V pokoji byla tři místa pro dětské postýlky a k nim všechny ty pumpy, monitory, stojany. Kolem zdí se táhly svazky drátů. Místo jedné z postýlek stál inkubátor, Byl od ostatního prostoru oddělený látkovou zástěnou, u okna stála maminka děťátka převlečená do zeleného nemocničního oblečení. Stála tam a dívala se na spící miminko.

Hlavou mi běžely celé ty roky řešení vrozené vady mojí dcery. Nesouhlas s návrhem léčby v "naší" nemocnici, desítky telefonátů, hledání jiných lékařů, jiných přístupů a nakonec návrat do míst mých zdravotnických začátků. Do Ostravy. Desítky postupně se objevujících sáder na jejích nožičkách, speciální dlahy, na míru šité boty. Rehabilitace ambulatní, pobytová, ortopedie tam i onde. Protetická ambulance. A jiné děti a jiné matky. Někdo na tom byl hůř a někdo líp. 

Teď jsem stála u okýnka. Proplula kolem mne sestra. Shodnou náhod spolužačka ze zdravky. Za chvilku jsem ji viděla výřezem okna. Šlehla okem po přístrojích, tam a onde něco zapsala, zkontrolovala infuzi. Chvilku si povídala s ženou tiše stojící u okna, pak vyšly z místnosti. Obě. "Jděte si spolu sednout do jídelny, uvařím vám kafe, dokud je tady klid." Dáváme se do řeči, mícháme kávu vděčné, že si někdo všiml naší únavy. Paní T. má kávičku slaboučkou. Jen pro ten pocit. Občas některá z nás vstane, zkontroluje okýnko. Obě děti spí.

Najednou se rozletí dveře, projíždí jimi lehátko záchranářů. Leží na něm dítě v bezvědomí. Z celého oddělení se sbíhá personál, vjíždějí a vbíhají na "intenzivku". 

Stavíme se k okýnku obě, plné iracionální obavy, že nám "ruší děti". V pokoji zrovna ukládají malého chlapečka na postel, zajišťují, co je potřeba. Vím, že zmatek je jen zdánlivý, že všichni vědí, co dělají. Kolemjdoucí sestra nás posílá do jídelny. Paní T. má zjevný strach. Já taky, jen ne tak viditelný. 

Operatér, který měl přijít ve dvě, volá ve čtyři. Právě odchází ze sálů a spěchá do ambulance. Nemám se bát, operace běžela hladce, zítra mi ukáže výsledek na rentgenovém snímku (dodnes si z něj pamatuji jen čtyři dráty procházející nárty obou nožek). Telefon si ode mne ještě bere sestra, vysvětluje, že pediatr se ozve telefonicky až dokončí vše, co je nutno kolem "čerstvého příjmu". Při odchodu slyším cosi o "obtížně zvládnutelném záchvatu tonicko - klonických křečí" a otřesu se.

Roj zdravotníků za okýnkem JIP se uklidňuje, moje spolužačka zůstává v pokoji, do dveří oddělení vbíhá žena v civilu. Matka čerstvě přijatého dítěte. Vlaje za ní šátek i vlasy. "Předbíhá" nás ve frontě na informace, lékař jí cosi vysvětluje, ona energicky gestikuluje a vrtí hlavu. Lékař ji předává sestře, ta ji bere kolem ramen a kamsi odvádí. Lékař se vrací na JIP, jde se na děti "jen" podívat. Miminko se právě rozpláče a i moje dcera se probouzí. Lékař nás gestem volá dovnitř. Sedám si k postýlce, tiše něco povídám, držím ručičku, která není znehybněná infuzí. Dávám malé napít a ona znovu usíná. Miminko maminka krmí svým mlékem lžičkou. Pít nechce, je unavené svou nemocí. Obě jsme potichu. Ne proto, že bychom se báli lékařů, ale proto, že jsme mezi nemocnými dětmi.

Najednou se rozječí jeden z monitorů, dítě na třetí postýlce se napne v oblouku křeče. Pokoj se naplní, mezi zdravotníky kromě jednoho "sakra" běží jen jednoslovné pokyny. Odcházíme do jídelny, obě víme, že v malém prostoru jednoduše překážíme.

Takový poplach se strhne v tom podvečeru ještě několikrát. Mluvím s lékařem, vysvětluje mi, proč chce, aby dcera zůstala na intenzivce do rána. Ano, může mi ji dát na pokoj. Ale nepovažuje to za dobré. Jedna nožička otéká, není to sice neobvyklé, ale je to důvod k ostražitému sledování. Chvilku se na mne dívá a pak řekne: "Dohladíte ji zítra. Na to budete mít čas." Paní T. uvolňují pokoj pro matky s kojenými dětmi, odstříkává mléko na noc, zatímco já nám oběma odbíhám pro něco k večeři...

...a takto běží dny. Dcera už nepotřebuje intenzivní péči, jsme spolu na pokoji a já se jí snažím  zaměstnávat. Není to nic lehkého vzhledem k tomu, že má obě nožky ve studených gelových obkladech a v jedné ruce stále kapající infuzi. Paní T. s miminkem už je doma a tak u odpolední kávy, když malá spí, pozoruji JIP. Nejspíš je to z mé strany profesní deformace. Je tam buď (zdánlivý) ospalý klid nebo šrumec akutních zásahů...

Domů jdeme po víc než týdnu. Otok ustoupil, malá má po posledním převazu odstraněné drény, antibiotika dokapala, nové sádrové obvazy ztuhly. 

Když odcházíme, do pokoje JIP vjíždí právě lůžko se spícím dítětem. I ono má svůj příběh.

...

Díky všem zdravotníkům i díky nám samotným se podařilo vzepřít se "božskému opomenutí" a dcera dneska normálně chodí. Nemuselo to tak být. Kdybych medicína nebyla na takové úrovní poznání na kterém byla. Kdyby nebyli lidé, kteří roky studovali, stále se učili a učí a stovky hodin prostáli u operačních stolů, proseděli v laboratořích, na kongresech a kdoví kde. 

To, že jsem jako rodič chápala, že intenzivní pokoj je především pro intenzivní ochranu životů dětí a ne pro můj pocit, že situaci ovládám já, že jsem přijala to, že naléhavost okamžiku mne úplně klidně může postavit na vedlejší kolej ze mne, ani z žádné podobně uvažující matky, nedělá ovci.

Pro zdravotnictví, ale i další obory bych si dnes moc přála, abychom zůstali lidmi, kteří jsou ochotni chápat svět v jeho souvislostech a celku. A pomáhat, stát se na dobu nutnou partnery a členy týmů.

Abychom občas dokázali být nikoliv domahači, ohánějící se domělými právy, ale partnery, kteří jsou si sebevědomě a věcně vědomi svojí role. A k té neodmyslitelně patří i schopnost občas zatnout zuby a upozadit se tak, abychom nechali ty, kdo v tu chvíli drží v rukou zdraví a životy, pracovat. Vědí co dělají, jinak bychom se přece nesvěřovali právě do jejích rukou.

 

 

 

Autor: Jana Majová | sobota 31.3.2018 16:07 | karma článku: 34,29 | přečteno: 1009x
  • Další články autora

Jana Majová

Stalker

Žijeme silný příběh. Je zcela pravdivý a žijeme ho tak dlouho, že jsme už přestali vyhlížet jeho konec. Devastuje nám každodenní život, mění naši realitu. Tak se žije, když si vás vyhlédne někdo, kdo se rozhodl vám ničit život.

18.9.2022 v 23:05 | Karma: 36,70 | Přečteno: 3533x | Diskuse| Ostatní

Jana Majová

Marie Milá (Šípková)

Jak je ten svět pomíjivý, že? Už týden mi svítí v kalendáři, že máš dnes narozeniny. A Ty? Ty se teď odněkud z vyššího levelu samotného Bytí nejspíš s nadhledem usmíváš. Marie.

3.2.2022 v 18:26 | Karma: 23,41 | Přečteno: 511x | Diskuse| Ostatní

Jana Majová

Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí milý Davide...

David oslavil třicátiny. Slavil s velkou radostí a chutí. Cože si to, milý čtenáři tohoto necovidového blogu myslíš? Že na tom není nic divného? Že třicitka je před tebou nebo za tebou a jako... no a co? Život jde dál?

26.10.2020 v 20:53 | Karma: 21,85 | Přečteno: 691x | Diskuse| Ostatní

Jana Majová

FAQ pro holky u šicích strojů

Nemyslím teď nás, zkušené harcovnice. Myslím mladé ženy, často maminky na mateřské, které bůhvíkde vyštrachaly šicí stroje a sedly k nim. Mají můj respekt.

20.3.2020 v 20:39 | Karma: 24,48 | Přečteno: 1200x | Diskuse| Ona

Jana Majová

Když peče celá zem, fandím.

Konečně vím, jak vám je. Vám všem, kdo jste soutěživí, fandíte hokeji, tenisu, házené, biatlonu, atletice, krasobruslení, čemukoliv. Protože já, nesoutěživá, jsem to neznala. Až teď. Teď se vší vervou fandím pekařům a cukrářům.

9.3.2020 v 18:41 | Karma: 27,29 | Přečteno: 690x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let

1. května 2024  12:58

Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...

Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP

1. května 2024  15:38

V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...

Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát

3. května 2024

Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...

Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků

3. května 2024

Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...

Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali

2. května 2024  22:11

Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...

Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní

2. května 2024  21:36,  aktualizováno  21:50

Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...

  • Počet článků 324
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 961x
Pro ty, co mne znají už vdanou (blog je založený dříve než moje manželství) jsem už spíše Pšejová.

Naprosto obyčejná ženská, jakých chodí po ulicích tisíce. Pozorovatelka světa a majitelka víry v lidskost.

Momentálně také zaujatá členka skupinky pohybující se kolem Davida. Mladého muže, kterého učinila vězněm ve vlastním těle svalová dystrofie a on se chce dělit o svůj příběh a zkušenosti.

Píšeme o tom i na facebooku:  https://www.facebook.com/DavidAGenetickyGolias/

Jsem k nalezení na:  jamajka117@gmail.cz.