Jen se tak dívám II.

Jaké to je, když jeden den vidíte a druhý najednou vlastně ne? Jaké to je, když medicína zachrání zrak? Jaké je mít štěstí v neštěstí? Aneb v minulých čtyřech měsících se stalo...

Některé situace, které nás v životě potkají, si zaslouží popsat. Popsat s hlubokým respektem k tomu, co se může stát a co nás může ochránit. Nebo kdo. A jak se štěstí může spojit s rozumem. 

Letošní léto dává naší rodině zabrat. Pořádně. Ale některé částí toho záběru už mají svůj dobrý konec. Jednomu takovému průběhu a konci bych, s nesmírnou pokorou a ráda, věnovala své dnešní odstavce.

Stalo se ve středu 18. května letošního roku. Traktor s vlečkou plnou polen na zimní topení vyklopil svůj náklad před naší zahradou a oba domácí muži se ho jali uložit na zahradě. Povedlo se. Tedy v té chvíli to tak vypadalo. Druhý den můj muž Honza znepokojeně zamířil ke své oční lékařce. Nějak špatně viděl a podezřele mu to připomínalo situaci, kterou už zažil. Za pár desítek minut už seděl v autě na sedadle spolujezdce a mířil na oční kliniku Gemini do Zlína. Už věděl, že má nejspíš poškozenou sítnici a nemá čas. Tedy jeho jediné použitelně vidící oko nemá čas.

Na klinice to viděli stejně a v pátek po poledni už Honza ležel na operačním stole. A my vnímali jako zázrak možnost, že oko půjde "opravit". Ještě před dvaceti lety by takového pacienta uložili do postele, nedovolili mu vstát a doufali, že sítnice přiroste, což bylo spíše zbožné přání. Taková komplikace nezřídka způsobovala ztrátu zraku. Ještě před deseti lety byla operace sítnice (jak ji i Honza absolvoval na druhém oku) velká operace v narkóze a s pobytem v nemocnici a poměrně dlouhým doléčováním.

Ale zpátky do letošního roku a na operační stůl, zpátky k mému laickému, nepřesnému, ale obdivnému popisu. Při operaci sítnice pacientovi vlastně "řízeně vypíchnou oko". Vše se děje v lokální anestézii (injekce pod oko prý byla tou nejnepříjemnější částí celé "akce") a pacient je plně účasten. Nutno přidat informaci, že můj technicky orientovaný manžel-kliďas s vědeckým nadhledem a zvědavostí přistoupil i k operaci vlastního oka, zatímco já se v čekárně neklidně vrtěla. Oko bylo na několika místech drobně naříznuto, operatér řídil své složité přístroje, z oka odsáli sklivec. A pak došlo k vyšívání. Tedy, přesně řečeno, k laserovému svařování sítnice pěkně pečlivě bod po bodu. Prý to cvakalo jako známý "koník" - sešívačka na papíry. A ve finále operatér naplnil "vypíchnuté a svařené" oko silikonovým olejem, který měl za úkol pěkně na sítnici tlačit a pomoci hojení. Nakonec už jen miniaturní stehy ošetřily řezy, operatér vyjádřil spokojenost a přesvědčení, že se vše povedlo a pacient se zalepeným okem poseděl v čekárně a s instrukcemi k dalšímu postupu jsme jeli domů. 

Honzu čekaly ještě další dvě operace, termíny byly v kalendáři, život se přizpůsobil dočasnému špatnému vidění. Můj samostatný muž - nezmar od přírody, si přizpůsobil podmínky a z obou našich televizí se staly jeho monitory na kterých si velkými písmenky promítal práci, v mobilech i tabletech nainstaloval lupy a čekali jsme, až si oko nějak poradí. Sítnice se hojila, mozek si zvykal na nové vidění a to se měnilo v průběhu dnů přímo překotně.

Silikonový olej hrál svoji významnou roli, ale způsobil i zakalení oční čočky, vlastně jakýsi očekávatelný šedý zákal jako nutnou daň za léčbu. A tak má od druhé operace Honza v oku čočku umělou. Jen tak mimochodem mu významně snížila počet dioptrií a zmírnila oční vadu. Byl zvědavý. Jaké to bude mít místo osmi dioptrií slíbené dvě? Výměna čočky je dneska (promiňte mi zlehčení) brnkačka. Tedy tam, kde se to umí. Lékaři si pacienty hladce předávali, řešili předoperační potřebnosti a vše běželo jako na drátkách. K samotnému zákroku nebyla potřebná ani ta "sítnicová" injekce, Ke znecitlivění postačily kapky a než se operatér stihl vyptat, odkud že to pacient vlastně přijel a co tam zajímavého, bylo po všem. Následovaly instrukce, sluneční brýle, platba za "lepší" čočku a za půl hodiny už jsme si v Potrefené huse vybírali oběd. Znáte to. Děti dostávají za to, že jsou hodné u doktora, obrázek. Mému muži vyhovuje odměna v podobě dobrého jídla. Tak proč si ho nedopřát. Hned večer přečetl bez brýlí jakýsi nápis z malých písmen. Překvapení. A nová adaptace na nové vidění, nové každodenní změny. Svět měl najednou příliš mnoho detailů a rozmazával se. Mozek dostával spoustu informací a nevěděl si s nimi rady. Zvykal si a zpracovával jich čím dál tím víc. "Jaké je vidět každý den jinak?", ptávala jsem se občas. Manžel se vždycky na chvilku zamyslel a odpověděl, že zajímavé. V té době už jsme se začali vracet k normálnímu životu, jezdit na výlety, chodit mezi lidi. Přinášelo to humorné i zneklidňující situace, ale ty třeba najdou místo v jiném blogu.

Silikonový olej nemůže zůstat v oku dlouhodobě a tak třetí operace byla zase "vypichovací". Upovídaný přístroj se soustředěným operatérem opět vypustili obsah oka, zkušené oko, mikroskop a počítač zkontrolovaly sítnici, oko bylo naplněno fyziologickým roztokem. Opět pár stehů, instrukce, léky, cesta domů s přestávkou na pozdní snídani. Tentokrát oko zareagovalo trochu naštvaně, dva pooperační dny vyplnily obavy z možné komplikace a chození po špičkách kolem oka i sebe vzájemně. Naštěstí zůstalo u obav, promyšlené dávkování léků i příroda sama vše uklidnily a Honza naposledy zakoušel, jaké je vidět každý den jinak, změna obsahu oka opět zmátla mozek, který se už potřetí během několika měsíců učil znovu vidět. A učil se snaživě a tak rychle, jak jen to bylo možné. 

Že můj muž není zcela obvyklým pacientem ani na tak excelentní klinice mi došlo až v okamžiku, kdy se s ním po poslední kontrole pan doktor Čejka přišel osobně rozloučit až do čekárny. No jo, Honza byl dost možná nejmladším pacientem, kterému během deseti let operoval sítnice v obou očích.

A pak, v půlce září, přišel ten den, kdy oční lékařka Katka prohlásila zrak za stabilizovaný a my směli zajít do optiky a pořídit brýle. Bylo to trošku jako Vánoce, trošku jako sundat ortézu nebo odhodit berle. A tak si můj konzervativní manžel pořídil výrazné brýle s červenými straničkami a zvědavě a nadšeně v nich vyrazil do ulic. A s klidem sobě vlastním mi pak vysvětlil, že je zajímavé vidět dobře. 

Svět se vrátil do jarních kolejí a tak vlastně ani nevadí, že přichází podzim.

Měli jsme při vší té smůle štěstí. Štěstí, že žijeme dnes, v době, kdy rozvoj medicíny umožnil tuhle vážnou oční nemoc léčit a vyléčit. Štěstí, že paní doktorka Katka neváhala a "hnala" ho okamžitě na kliniku. Štěstí, že nezaváhali ani v Gemini a léčba začala okamžitě. Štěstí, že oko i mozek všechny ty překotné změny zvládly. A k tomu jsme získali příjemnou zkušenost s noblesním, skvělým přístupem všech zdravotníků a všudepřítomnou podporou a tak se ráda o tento zdravotnicko - lidsko - technický zázrak dělím. A děkuji.