Jdi. A tanči.

Malé pocitové zamyšlení nad tím, jak krásně se dá trávit čas. Jak se dá sdílet.Dělit se a násobit potěšení současně. Tedy - pokud se cítíte v čemkoliv nespokojení, vyřešte to. A tančete. 

Taneční. Ten nápad vyslovil můj (tehdy ještě ne) manžel krátce po tom, co mi infiltroval do života. (Ne, on se fakt nepřistěhoval, on prostě nepozorovaně prolnul zdánlivě pevným ochranným valem vybudovaným kolem mého domova.) 

Nemusel mi říkat dvakrát. Měla jsem sice jisté pochybnosti o tom, jestli si pamatuji aspoň mazurku, jestli mi těch deset let samostatnosti vůbec dovolí nechat si pomoci do kabátu a zavěsit se do mužské paže. Měla jsem jisté pochybnosti o tom, jestli ještě rozeznám tango od samby a jestli se nevydám zatančit si vláčný waltz (ne, že bych si pamatovala, jak se to dělá) na hudbu řízné polky. Měla jsem pochybnosti, jestli nám to, že já jsem trpaslík a on obr nebude bránit v tom, abychom udělali podobně dlouhý krok.

Měla jsem jisté pochybnosti. A šli jsme do tanečních. Do stejných do jakých chodí středoškoláci, pak do pokročilejších a ještě pokročilejších. Ve své taneční "partě", která se mění jen mírně, trávíme osmou sezónu.

K otáčkám doprava a doleva přibyly postupně figury s tajuplnými názvy pod kterými je těžké si něco představit. Španělské paže, turecký ručník, vznosná korta, kuřecí chůze, dvojitý křížený bič, miláček. Třeba.

Těch osm let nás naučilo mnohé. Mezi jiným přišel nadhled, protože prostě nemusíme všechno umět hned a něco dokonce nemusíme umět vůbec. Užíváme si sdílení  přítomného okamžiku, protože v době, kdy tančíme se na chvíli ztrácí všednodenní shon a soustředění na to, co potom ještě-nutně-musíme-stihnout. Na to co-jsme-zase-sakra-zapomněli předtím i na to, co-nám-komplikuje-život. Při tanci se čas i prostor soustředí na parket. Všechno, co vejde do hlavy je "teď a tady". Užíváme si soustředění jeden na druhého. Neřešíme, který z otců je nemocný, co zrovna potřebují děti nebo jestli půjdeme zítra konečně opravit ten plot. Pro taneční pár existují jen oni dva a hudba. Snad to ani jinak nejde.

Tanec je neuvěřitelně demokratický. Je jedno, kolik je nám let, jestli jsme malí, velcí, tlustí, tencí, jestli tančíme úplně nešikovně nebo se skoro vznášíme. Dokonce je vlastně jedno, jestli se trefíme do rytmu. Jakmile začnou hrát, vejdeme se na parket všichni. A na konci jsme všichni vítězové. I kdybychom tancovali na vozíčku. Známe páry lidí, a není jich málo, kteří začali tančit až jim odrostly děti a oni hledali, čím překonat onen obávaný "syndrom prázdného hnízda". A postupně jsme se dozvěděli i o párech v krizi, kterým tanec pomohl vrátit se do společného světa. Nedivím se. Léčí bolavé duše.

Snad ani nemusím zmiňovat to, že je to solidní "makačka" a jestli jste jako my nesoutěživí a naprosto nechápete, proč byste se měli honit za jakýmkoliv míčem nebo běhat až do úplného předběhnutí či přeběhnutí celého světa, tanec je docela fajn způsob, jak se udržet v kondici. 

Před několika lety nám náš taneční mistr dopřál hodinu salsy. Když jsme si uzlovali nohy a zejména ruce v nepochopitelných otočkách, náramně jsme se bavili. A tehdy ještě ani zdaleka netušili, že tahle legrační hodina nezmizí v čase, ale stane se dveřmi k novým tanečním objevům.

Dneska je oba milujeme. Nespoutanou salsu, která se do Evropy zatoulala z Kuby. Taky emotivnější, pomalejší bachatu, která se houpavě přenesla nejspíš z Dominikánské republiky a poslední dobou pošilháváme po kizombě. Ta se pomalu přivlnila z Angoly a říká se, že je pro každého. Právě pro tu jemnou pomalost. My o ni vždycky někde jen tak cinkneme a zdvořile se s ní pozdravíme při zkoušení základního kroku. Ale kdo ví, třeba budu příště psát právě o ní. A třeba právě ona bude tancem, který nám zůstane i tehdy, až pro nás bude salsa k neuběhání.

Jsou to pro nás evropany trochu nezvyklé tance. Nepopírají, že vznikly v ulicích, že jsou pro všechny, že odrážejí život a zejména lásku. Ta sice k tanci patří neoddělitelně, ale v těchto je nějak přítomnější. Krásně. Tedy když se to umí. 

Upřímně? Jsme nejspíš legrační pár. On velký a hranatý, já malá a (ehm...jak to říci) oblá. Často nevíme, jak si při složitých otočkách podávat ruce, protože já do výšin nad jeho hlavou skoro nedosáhnu a do očí si vidíme jen, když fakt hodně zakloním hlavu. A nevadí to. Tančíme. Rádi a šťastně. Vyrážíme učit se od dobrých lektorů, tu a tam objevíme nějakou párty, zažili jsme parádní taneční víkendy při kterých se pro denní výuku a noční tancování prostě nespí a taneční boty se skoro nezouvají. 

A když už nemůžeme stát na nohou, prostě s úžasem zíráme na ty, kteří tančí s takovou lehkostí, jakoby se už tanečníky narodili a se kolem nich víří a jiskří vzduch. 

A pak  vstaneme a zasej jim to jdeme na parket "kazit". Tanci je totiž fakt jedno, jestli při něm vypadáte jako profíci, jako tanečníci na videu nebo...no...nebo jen třeba jako já.

 V sobotu se zase chystáme, to se tančí na náměstí. A jindy jinde. U bazénu. V kavárně. V malých i velkých sálech. V teniskách, v lodičkách, v šatečkách i v džínách. V čemkoliv, co máte zrovna na sobě. A vždycky a všude je tanec čistá radost ze života. Život sám.

Máte se fajn, ale přece jen vám něco maličko (nebo i víc) chybí? Nebo přebývají starosti?  Potřebujete rozptýlení? Potřebujete si odpočinout? Potřebujete cokoliv? Tančete.

Cítíš se sám a svět je čím dál nepochopitelnější? Prostě jdi. Tanči. Svět k tobě sám zvědavě přijde blíž.