Jak nakreslit past?

Julie stála v koutě se skleničkou vína a usmívala se. Trochu plaše, trochu překvapeně. Zjevně ji překvapilo množství lidí, kteří přišli. Přišli na její vernisáž. Přišli kvůli jejím fotkám a litografiím. Přišli kvůli ní. Stála příhodně, pod obrázkem s čarodějkou zavřenou v kleci. Vypadaly trochu smutně a nejistě. Julie i čarodějka. 

http://www.friesewitjes.nl/images/tafereel/TF6-18a%20vogelkooi_k

Litografii s klecí mám doma. Dostala jsem ji od Julie k loňským Vánocům. Má číslo tři. Jedničky a dvojky Julie schovává pro své dva syny. 

Jsme kamarádky od dětství. Nejspíš už od školky, ale to si pamatují jenom naše mámy. Na základce už jsme se od sebe nehnuly. Křehká, hudebně a výtvarně nadaná Julie s extrémním talentem na jazyky. Já, vysoká a hranatá extrovertka co věčně visela někde na stromě a milovala (no fakt!, nesměj se!) chemii. Rozešly jsme se vlastně až po maturitě. Julie šla studovat fotografii a chvilku byla hrozně alternativní a intelektuální, z čehož mne brali všichni čerti. Mne přijali na práva a tak jsem s lehkou hlavou opustila sen o vědecké kariéře přesvědčená, že pohnu s nespravedlností světa aspoň o metr. Něco vám povím. Nehnula jsem s ní ani o šířku vlasu. 

Teď je nám skoro čtyřicet, Julie je pořád křehká a vlnité vlasy se jí vinou kolem uší. Ač to vypadá nemožně, rok od roku krásní. A i ona si nese svůj kříž. Ostatně, kdo ne. Sednu si k oknu, snažím se sníst jednohubku, aniž bych si hodila olivu do rukávu. Julie mne vidí a snaží se ke mně projít. Zastaví ji její manžel. Domýšlím si jejich rozhovor. Ukazuje jí na rozesmáté, zaujaté lidi. Vede ji podél zdi s fotografiemi a u některých se zastavuje. Určitě ji chválí. Julie pokyvuje a občas se lehce otočí přes rameno ke dveřím.

Vím na koho čeká. Marně čeká.

Setkaly jsme se pak až po letech, to už jsme obě bydlely v Praze. Já, čerstvá advokátka, sbírala zkušenosti v renomované kanceláři (já tě vidím - fakt se nesměj! v Praze jsou všechny advokátní kanceláře renomované!) a chystala se spasit právo. Ona, čerstvá maminka na mateřské s půlročním klukem v kočárku. Nečekala jsem, že se vdá tak brzy a už vůbec ne, že si vezme takového suchara. Do práce šla brzy. Učila v soukromé umělecké škole, fotila, překládala. Už tehdy jsem si myslela, že rodinný rozpočet plní především ona. Když se narodil mladší z kluků, měla překlad článku i v porodnici. Tenkrát jsem se tomu ještě usmívala.  Její rodině se dařilo skvěle. Julie měla plný kalendář, kluci rostli. Hodně jsme si psaly, dost volaly, málo se vídaly. Až do února před pěti lety.

Bylo to přesně na výročí Vítězného Února. Vídaly jsme se v ten den každý rok. Udělaly jsme "roční uzávěrku", tu jsme zajedly a zapily a vykročily "kupředu, pravá, zpátky ni kapka vína."  Já vím, přízemní. Ale uznejte, nemůžeme pořád řešit existencionalismus. A tohle byla tradice už od gymplu.

Julie měla nový účes a ofinu sčesanou přes obočí. Měla jsem pocit, že jí to zbytečně schovává krásné oči a řekla jsem jí to. Beze slova zvedla ofinu a ukázala mi obrovskou podlitinu. "Potřebuji tě. Potřebuji advokáta." Řekla to úplně tiše a chvilku vypadala, jako když jí bylo sedm. Běžně jsem tedy dost cynik, ale teď jsem si šudlila oči, abych nebrečela. Ani nevím, jestli lítostí nebo vzteky. Suchar byl bez práce, Julie táhla rodinu. A Sucharovi to pořád nestačilo. Nebyla dost dobrá manželka, lovec peněz, hospodyně, milenka. Teď už nechtěla být nic z toho. Jen chtěla zůstat matka. A i to byl problém. Suchar udělal Něco. Julie vlastně nevěděla co, měla jen klubíčko z pocitů a doufala, že jednou najde začátek niti. Suchar přesvědčil kluky, že bude lepší, když zůstanou s ním. Lapala jsem po dechu. Julie by za děti dýchala. Za všechny děti. Za ty svoje samozřejmě obzvlášť. Ač to zní paradoxně, nakonec je právě proto Sucharovi nechala. Věřila, že najdou její klubíčko a po vláknu z její lásky se dokážou vrátit. U soudu kývla na tučné výživné. Slušně vydělávala a chtěla, aby měli kluci všechno. Vymlouvala jsem jí to, ale nechtěla ani slyšet. "Jsem mizerná matka, která se vzdala dětí. Tak aspoň ty prachy." Tenkrát přede mnou poprvé a naposledy kvůli klukům plakala. A myslím, že už nikdy před nikým. Plakala ve svých fotkách a obrázcích. Já to tam rozhodně viděla.

Po roce se Suchar s klukama odstěhoval někam k Tachovu a Julii nezbylo než se přesunout za nimi. Chtěla kluky vídat. Postupně vyschl zdroj dobře placených zakázek. Přerušené spojení s centrem bylo prostě znát. Suchar tlačil na kluky tak, že k ní postupně začali chodit jen na povinný víkend. Žádné odpoledne s foťákem jako dřív. Žádné večerní bruslení. Došly jí úspory a nakonec se nechala přesvědčit a sešla se se Sucharem. Potřebovala snížit výživné. Dočasně, než se v novém místě usadí. Suchar se jí vysmál a kategoricky, ale fakt ka-te-go-ric-ky, nesouhlasil.

Ten den měl přece jen dobrý konec. Na zastávce autobusu jí neznámý muž upustil do výstřihu párek v rohlíku. Kromě zničené halenky z toho byl vztah. Julie znovu začala malovat. Tentokrát něžné a křehké obrázky plné zakletého smutku. Ale malovala. Za rok se vzali. A já, umělecký analfabet, psala. Žádost o snížení výživného na nezletilé Tadeáše a Josefa v důsledku změny ekonomických poměrů.

Upřímně - nečekala jsem problém. Takové věci se prostě dějí. Někdy máte dobrou práci a někdy nemáte. Někdy jste dole a někdy nahoře. Jenže jsem nepočítala s faktorem...jakým vlastně? S konstantou "žena, která se vzdala dětí?" Dodnes nevím.

U jednání soudkyni nejvíc vadilo, že Julie nežádá rozšíření styku se syny. Julie nemohla. Věřila, že jednou přijdou sami, bez diktátu rozsudku.  A pořád tomu věří. A tak se dozvěděla, že se má víc snažit, lépe využívat svoje znalosti. Protože v českých rozvedených manželstvích to tak je. Jeden se stará. A druhý platí. A ona se nestará. Tak prostě bude aspoň platit. V podtextu slov jsem cítila odsudek. Suchar se tvářil vítězně a na chodbě syčel, že se postará, aby k ní už kluci nechtěli ani o víkendech. Julie tiše stála a třásly se jí ruce.

Krajský soud rozhodnutí okresního potvrdil. A opět ten podtext matky, která neudělala maximum proto, aby měla děti ve své péči. Vždyť by jí pomohli. A Julie opět nechápala. Kluci chtěli být se Sucharem. Nic jim tam nechybělo, to jenom ona byla odsouzená na doživotí, k vnitřnímu exilu.

Vyšly jsme z jednací síně, Julie do sebe schoulená, já vzteky bez sebe. Výživné bylo více než dvě třetiny jejího příjmu. "Prodám zahradu", hlesla. "Na chvilku to postačí a pak... uvidíme."

Řídila jsem a vezla ji domů a v její kuchyni jsme zíraly do hrnku s kafem. Mezi stativy, objektivy, kameny, barvičkami. Jeji kuchyň žila. A pak jsme se hodily do gala. V pět začínala vernisáž v místním kulturním klubu.

A tak tu sedím na židli pod oknem a pozoruji smutnou čarodějku zavřenou v kleci. Je to Julie zavřená v kleci své mateřské lásky. Natřikrát poztrácená matka tiše nesoucí své tajemství.

Povídala si, usmívala se. A pořád se otáčela přes rameno.

Třeba kluci přece jen přijdou. Třeba právě dnes.

(Povídka je inspirovaná skutečným životem. Příběhem ženy, kterou možná potkáváte. Možná na ulici. A možná ve virtuálním světě blogových pisálků. Kdo ví....)