Blog jen tak. O jednom nepodstatném pečení, podstatných setkáních a o tom, že o Vánocích se někdy dějí všelijaké věci. Třeba v naší kuchyni.
V naší rodině byla kuchyně vždycky středem života. Znám to tak od dětství a po době, kdy jsem byla "intelektuálně nad věcí", jsem se k době spokojeného posezení u dobrého jídla vrátila. S pokorou. Ono mi ani nic jiného nezbylo. Z domácnosti, kde žily tři ženské (tedy lednička obsahovala tři jogurty, trochu drůbeží šunky a nízkotučného sýra), se postupně stala domácnost otesánkovská. Z malých ženských se staly velké ženské a ty si přivedly partnery. Já k tomu přihodila svého, přistěhovalo se dvoumetrové dítě, narodila vnučička. Koupili jsme si tedy větší ledničku, nadoraz roztáhli stůl a přisunuli k němu všechny židle, co jsme doma našli. Vyšlo to tak akorát.
Ulevilo se mi. Na "hodobožový" oběd se ke stolu vejdeme.
Stejně mi už hezkých pár týdnů mi vrtalo hlavou, cože na ten stůl dát. Bylo mi jasné, že dřívější těstovinový salát s lososem by nebyl to pravé. Tak co teď?
Ve vzpomínkách se mi vynořila bábinka. Právě u ní se celá naše velká rodina setkávala. S trochou sentimentu jsem si uvědomila, že "matkou rodu" se právě stávám já. Ach jo...
...u babičky se vždycky do "velké světnice" snesly všechny stoly a židle, abychom se vešli. V kuchyni se pekla v troubě "na směny" naporcovaná kuřata, v míse čekal bramborový salát a pro žlučníkáře rýže. Pivo na spláchnutí se přineslo z hospody (tenkrát jsme pro ně chodily my děti), slivovice se chladila v ledničce. Babi občas vzpomínala, jak pekla kačenu nebo husu, ale nepozdávaly se jí ty, co se v té době daly sehnat. Prý kdoví, čím je to "v družstvě" krmené, že se to dneska upečené ani "do huby strčit nedá". A tak se ani kachna ani husa nedostaly po mnoho následujících let ani do mojí trouby. Někde ve mně zůstal kus té babiččiny nespokojenosti...
...až do letošního listopadu. To jsme si s milou kolegyní povídaly o rodinných sešlostech a ona s barvitou šmakovitostí líčila, jak "na svátky" pečou husu. Že berou každý rok od šikovného farmáře doma chovanou husu, co běhá na dvorku tak, jak to měly právě naše babičky. Co vám budu povídat. Tak mne nakazila, že jsem ji poprosila, aby letos objednala husy dvě. Jednu pro nás.
Připravila jsem se tak pečlivě, jak jen to bylo možné. Zakoupila veliký pekáč, krále všech pekáčů s "kamenným" povrchem a velkou poklicí. Největší, jaký se vejde do trouby. Nastudovala recepty a vybrala husu nadívanou, pomalu pečenou. A pak už jsem s napětím čekala na husu.
Den před Štědrým dnem pro ni jeli "mí mužové". 23. prosinec je totiž den, kdy se nemůžu hnout od pečení vánoček (letos jich bylo právě 11). To, co přivezli skoro nevešlo do dveří. Husa? Fakt? Pokud ano, pak měla, alespoň viděno mojí optikou, tatínka slona. Kam "tohle" vejde? Co s "tím" budeme dělat?
Nádivku jsem zavrhla okamžitě a jala se trénovat poležení husy v našem XL pekáči. Vypadalo to na malér. Husa byla XXL a čouhala. Porcování jsem zavrhla. Představy rozsýpající se husičky pečené vcelku jsem se prostě nedokázala vzdát. A husa nevešla a nevešla. Po poradě s muži jsme se ji my, kuchařští amatéři, rozhodli zkrátit a tak ve minutách velkého napětí přišla o pár obratlů a kus prdelky. Na vhodný husochirurgický nástroj byly povýšeny zahradnické nůžky na prostřih stromků. Zafungovaly skvěle.
Znovu strkám husu do pekáče. Ne? Nebo jo? Nožky jí ležérně čouhaly přes okraj, ale nakonec se po pečlivém zaměření a několika logistických poradách "mých mužů" zavřít pod poklici dala. Až mi ji bylo líto zase vytáhnout. Co když se ten umísťovací zázrak znovu nepovede?
Husička dostala "kabátek" ze soli a kminu, byla naplněna jablíčky a cibulkami a při druhém ukládání už jsme byli zkušení. No, tu husu jsme tam prostě narvali, co Vám mám povídat. Na zavřený pekáč jsem dala ceduli "kdo to otevře bude popraven" a oddechla si. Uf.
A dál už je to nuda. O půlnoci pekáč putoval do trouby, vstávali jsme do voňavého rána a oběd byl, jak jsem si ho vysnila.
Jen nevím, jestli si příští rok k tomu šikovnému farmáři neskočím sama s pekáčem v ruce. Abych mohla poprosit o "husu na míru".
Přeji hezký závěr roku všem.
