Holky, taky vám k nohám spadl Ikaros?

Je to dneska takové moderní téma. Pan Božský. Nebo lépe (pro mne) Pan Osudový. Někdo, kdo ženskou dokonale poplete. Někdo nepopsatelný. Někdo, kvůli komu jsme schopné dělat neuvěřitelné věci. Jaké to tedy je, když "osudovost" pomine?

Zažily to mnohé z nás. Setkání s Panem Osudovým. S tím, komu prostě nelze odolat. Je něco jako nejhezčí přání pro Ježíška napsané v tajném dopisu za okno. Je tím, kdo nás nese do oblak. Co na tom, že to většínou má nějakou "chybku" a Pan Osudový přináší kromě neodolatelné přitažlivosti i nekonečné trable. Ale přesto se od něj nedokážem oddělit. Vždycky pro to máme dobré důvody (smůla, že je chápeme jen my samy).

I já potkala svého Pana Osudového. A vracela se k němu neuvěřitelně dlouho v naději...na co vlastně? Byl NEJ. Fakt. Největší, nejchytřejší, nejúžasnější, nejnepochopenější, velký chlap i malé dítě. Zmámeně jsem poletovala okolo a pálila si po vzoru můr křídla v jeho plameni. Stačilo, aby zavolal. Nooo jooo, ta osudovost. Jednoho krásného dne si to osud rozmyslel a já odbočila na jinou cestičku a se zjištěním, jak jsem si to nechala ohořet křidýlka se v klidu vydala pěšky a sama. Osudového pustila z hlavy. Nebylo to tak těžké, dělí nás stovky kilometrů.

Nedávno jsme do sebe narazili. Skoro doslova. Nejdřív jsem se lekla. A pak viděla muže ani největšího, ani nejúžasnějšího. Prostě takového strejdu s bříškem. Nic kolem něj nezářilo, nic mne nevolalo do plamenů.  Pan Osudový, který mi roky létal nad hlavou, mi se starým batohem a v triku s kytkama přistál bez křídel kdesi u nohou. Zcela neosudově.

Pozdravili jsme se a zmizel mi v davu. Chvilku jsem se za ním zamyšleně dívala. Tep, dech i krevní tlak se ani nepohnul. Zato já se zamíchala do davu mířícího opačným směrem.

Pan Osudový. Tohle prý zažije většina žen (a jen někteří muži). A když se s Pana Osudového stane Pan Obyčejný, život je většinou zase v pořádku.