Panenko skákavá...všechny moje starosti mi rázem připadají směšné...

Františku, děkuji za přečtení a budu Davida i Dášu pozdravovat, jo?

Hodně síly....

Už jsem Davidovi i Dáši i Váš pozdrav předala i osobně :)) a děkuji, že ho necháváte i tady.

Krom toho, co už bylo v diskuzi řečeno, oceňuji styl a náčrt dějové linky s uměním neodsoudit. A pak také vypíchnutí kontrastu mezi "jejich" a "naší" malicherností.

Sylvo, mívám "lehkou klávesnici" a píšu obvykle snadno, to ale neplatí u těchto blogů. Píši, přepisuji...

Máme totiž dohodu, že články mají psát o životě se svalovou dystrofií a "hlavně nevzbuzovat žádnou lítost". Jenže pak to píšu... a ona to prostě v písmenech je ještě větší "síla", než ve vysloveném.

A tak hledám, tápu...aby to sedělo "do myšlenek" Davidovi a Dáši a o zveřejnění pak rozhodují oni. Tak takhle tohle psaní běží. Úplně jiné, než co mne doposud potkalo.

Ale...o tom, jaké je to pro mne, taky časem napíši. Vám moc díky za příspěvek. Přivlastním si ho, s dovolením, jako pochvalu. Díky moc.

No, a co uděláš, nic. Musíš s tím prostě existovat...

Klári, to je jedna z důležitých vět, které jsem slyšela od maminky Dáši: "Tohle je můj osud. A tak jsem ho přijala."

Děkuji, že ses tady zastavila a četla.

Jani, ve škole jsem měla profesor ku, která nám zařídila návštěvy v takových zařízeních pro handikepovane lidi. Tehdy jsme byly mladé holky a vůbec jsme nemohly ocenit boj rodin a blízkých tak postižených. . Přesto, na paní profesor ku vzpomínám ráda, dala nám do života mnoho cenného. Budu ji děkovat celý život. Držím všem palce.

Děkuji, Soni, za vzpominku. Je pravda, že k pochopení některých situací je potřeba dorůst a v době, kdy jsme my dvě studovaly se ještě moc nemluvilo o postiženích, bariérách, podpoře.... tak jsem ráda, že se teď tyhle situace víc vracejí do našeho sousedství, ony totiž nepřestanou existovat jen proto, že by se o nich nemluvilo.

A díky za vzpomínku na paní profesorku. Studovala jste něco blízkého práci s lidmi?

Pro mnohé lékaře je pacient jenom kus, diagnóza, bohužel!

Přeju hlavním protagonistům, Davidovi a Dáše hodně krásných dnů! A tobě, Jani, dík za zprostředkování.

Děkuji, Zuzko, ráda vyřídím.

A se vší poctivostí, které jsem schopna, budu psát dál, dokud boudou D a D mít pocit, že jsme nevyčerpali téma.

Některé ženy jsou neuvěřitelné bojovnice, zvládnou velmi mnoho. V duchu před nimi smekám a stydím se, poněvadž já bych to nezvládl.

Třeba zvládl. Ono se před sebou nedá utéci

Děkuji, že jste Davidův čtenář.

Jani, nedávno jsem měla co do činění se zařízením, které se o postižené děti stará. Opravdu člověk žasne, jaké osudy jsou leckdy lidem naloženy.

Ano, taky mě takto život občas zavede. A tak tato témata otvírejme. Kdy, Ivi, že jste se stavila.

Je to moc smutny osud. Tady nelze vyhrat, jenom sbirat silu a prat se s tim. Diky za sdileni tohoto pribehu.

Máš úplnou pravdu. David s Dášou s nad právě pro tu sílu patří k mým Ne-postiženým. David by si přál, aby jeho příběh předal zkušenost a sílu dalším. A tak nadtím společně přemýšlíme. A možná se bude psát i fotit. Zatím toho máme plné hlavy. Třeba dojde i na pořádné sdílení příběhu. Drž palce, Pavli, prosím.

Jani, klobouk dolu pred nimi a jejich silou bojovat. A Vam velky dik za clanek.

David určitě do diskuse odpoledne nahlídne (jsem pryč), tak si to přečte sám. A Vám moc děkuji za čtení i zamyšlení.