Čtu to...a mám husi kůži. Co člověku někdy osud-život naloží je neuvěřitelné.

A ještě víc to, jak to tito dva - paní Dáša s Davidem, zvládají.

Opět před nimi smekám!

Tobě dík, Jano, že o tom píšeš. Jinak se to lidi vůbec nedozví, že jsou mezi námi tak stateční "bojovníci" všedního života.

Občas přemýšlím, jestli to, že lidé nevědí není nějaká obava daná dobou. Všichni musíme být jako z reklamy. Zdraví, krásní, mladí, vyleštění. Jenže ono to tak v životě není.

Zvládají pozoruhodně. A nejsou samozřejmě sami. Měli bychom se to naučit vnímat tak, jako tomu bylo dřív.

To jsou ti tiší bojovníci... většinou nevidění a neslyšení. O to silnější jsou jejich příběhy

David se moc z domu nedostane. Kromě pohybových omezení mu nevyhovuje chladné počasí - i když je "zababuškaný" do dek, nemá ho co na těle hřát a pomáhat udržet teplo. Tak podzim zrovna neuvítal s potěšením. Zvláště letos, když se v jejich ulici opravuje silnice a ani v létě se ven neměli moc jak dostat. Člověk ty bariéry začne vnímat, až se ho začnou dotýkat.