Dáme una

Aneb pár odstavců o radosti a potěšení z tance, bolavých nohách, osmičkách pánví, vláčku ramen a rozšiřování obzorů tak nějak všeobecně. Takové malé vyznání a snad i návod.

Mám moc ráda hudbu a tanec. Provázel mne střední školou a ještě se pár let připomínal až do doby, než mi do života přibyly dvě okaté, upovídané holky a taneční střevíčky docela tiše klouzaly docela tiše do nižších a nižších poliček v botníku, až zmizely docela. Na dlouhých dvacet let.

Holky zůstaly okaté a propovídaly se základkou i střední školou a vyrazily do světa vysokoškolského. "Matko, co teď se sebou budeš dělat", pomyslela jsem si u zrcadla jednou ráno v prázdném bytě. A pár dní přemýšlela, kam napřít pozornost, kterou už děti nepotřebují. Jít zase studovat? (Jo, to mi asi jde.) Začít cestovat? (Safra, jak, když se dál než do Brna bojím?) Vymetat divadla? (No dobře, ale stačí to?) Začít sportovat? (Ach, to fakt ne, přes hodinu zumby nejdu.) Vrátit se ke zpěvu nebo tanci? (Jak, když není kam ani s kým?)

Asi mně slyšel někdo "nahoře" a po novém roce mi do života poslal tanečníka a na parketu (i životem) se proháníme a prokulháváme osmý rok. Začalo to v tanečních. Vzpomínáte si, jak to bylo, když nám bylo šestnáct? Waltz, tango, cha-cha, jive, valčík, samba... jen my dospělí jsme se obešli bez obleků a kravat. Taneční mistr slevil z formálního dress kódu. Prý už to chlapi buď zvládají, nebo jim už nepomůže ani svěcená voda. Žijeme ve městě, které tančí.  Tančí malí i velcí, věk tady nic neznamená. Tančí děti ze školek, ale klidně i dámy s tejpy nalepenými na rameni nebo pánové s ortézou na koleni.

Při jednom tanečním večeru nás poprvé potkala salsa. Ta k nám přitančila z Kuby, kde se ji nikdo učit nemusí. Tančí se v ulicích a děti tam snad dříve tančí než chodí. Pro nás byla nepochopitelná, ale krásná. A tak jsme se chvilku oťukávali a rozhodovali a pak se rozhodli se salsou lépe poznat a vyrazili do kurzu. To seznamování trvalo poměrně dlouho, salsa našemu dvoření odolávala s nevšímavým přehledem la hrdostí vlastní latinsko-americkým krasavicím. Ale stačilo si počkat. Tedy stačilo kolem ní tancovat tak dlouho, až už si nás nemohla nevšímat. Toho trochu legračního páru, vysokánského chlapa s maličkou ženskou, kteří občas nevědí, jak si předat ruce v otočkách, protože výškový rozdíl jim sice umožňuje, aby ona hlásila přízemní mrazíky a on trasy letadel, ale tanec poněkud komplikuje. Salsa si nás začala všímat a my si ji užívat. Objevili jsme další taneční školy, poprvé vyrazili na taneční víkend (kdybych jen tušila, jak mne budou pekelně bolet nohy, možná bychom zůstali doma), naučili se nosit si náhradní trička, protože jak se zrychloval tanec i tep, najednou jsme nejen tančili, ale i sportovali. (Hurá, konečně pohyb k němuž se nemusím nutit.) Objevili jsme kouzlo smyslné a důvěrné bachaty, které se k nám přiflámovala až z Dominikánské republiky (kde doslova bachateor znamená flámovat) a zdvořile se z dálky okukujeme s angolským tancem s krásným názvem kizomba, kterou se nám občas podaří někde vyzkoušet. Jen si ji tak ochutnat.

A co to "dáme una"? Salsa má takovou zvláštní sestřičku, jmenuje se Salsa Rueda. Tančí se v kruhu po které si pánové na pokyn předávají dokola své tanečnice. Občas ji tančíme a řeknu vám, to je teprve šrumec, když se třeba 40 lidí snaží v kruhu udržet tempo, rychlost a úsměv. "Una" je základní pokyn, posun o jednu pozici, kdy muž svou novou tanečnici prostě převede na druhou stranu, čímž se z ní stane stará. Řeknu vám, dámy, tak snadno se z nové nestanete starou nikde jinde.

A co z toho plyne? Máte čas? Nebo pocit, že se něco ze života vytrácí? Tančete. Je jedno, jestli jste malí, velcí, tlustí, tencí, mladí nebo zkušení. Dá se to zkusit kdykoliv. Vznést se od obyčejných věcí do trochu jiného světa a chvilku v něm zůstat. A třeba se někde potkáme při ruedě. Budu tam spolehlivě nejmenší. A  dáme una.