...a košulku, mami, mám

Tím dotazem jsi nás rozesmívala a rozčilovala. Hned jak se začalo ochlazovat, začala jsi řešit naše oblečení. Jsme oblečené dost? Máme šálu? A tílko - "košulku", pěkně "zakasanou" do kalhot?

Chtěli jsme, aby to byl takový malý koncert. Tvůj milovaný Čajkovskij. Kousky Labutího jezera. Ty, z nichž příběh hudbou tryská a osudy hrdinů se přímo zhmotňují.

Ten den byla zima. Sněžilo. I u nás, v nížině, kde bývá sněhu pomálu. Sjížděli jsme se po sněhových silnicích, svět byl čistý, jednoduchý a bílý. Až příliš jednoduchý. Prostorem zněla hudba. Snad trochu příliš hlasitě, ale možná se mi to jen zdálo. Působila tak naléhavě. Tak opravdově. 

V jednom okamžiku mi přinesla obraz tančících labutí tak, jak jsme je naposledy spolu viděli na podzim, při přímém přenosu přímo od mistrů baletu z Moskvy. Byla jsi tenkrát tak nadšená a okouzlená. A my s Tebou.

I teď labutě tančily a najednou jsem Tě viděla mezi nimi. Popocházela jsi po jevišti a nikdo si Tě nevšímal. A Ty jsi zcela zaujatě sledovala jejich pohyb. Téměř nepatrně, ve šťastném údivu, vrtěla hlavou nad jeho lehkostí. Labutě tančily z obrazu pryč. Odešla jsi za nimi. Bez ohlédnutí, bez váhání, opřená o svou berličku.

Labutě odtančily, hudba dozněla, opona spadla s tichým respektem, bez potlesku. Vše skončilo uprostřed květin. Stejně náhle, jako jsi náhle a bez varování, odešla. 

Je zima. Bíle jiskřivá.

Je mi zima. Už vždycky mi bude trochu zima. I když jsem Tě nakonec poslechla. Košulku mám.

Věřím, že jsi blízko úžasu a kráse. Věřím, že jsi s labutěmi.