Česká odpověď

Někteří lidé jsou přesvědčení o tom, že žijeme v době, kdy je nutno se rozhodnout, kam půjdeme. Na kterou - na na čí stranu se dáme. Já si to nemyslím. Dnešní doba mi nepřipadá ničím jiná, nežli byly doby předchozí. Měl bych ...

?možná použít slovíčko bohužel, protože doby předchozí patřily totalitě – ale ani to nechci nikterak zdůrazňovat. Prostě patřily k životu a byly zasazeny do určitého rámce. Historického, politického, duchovního, geografického… který jediný se ovšem nezměnil.

Ti, kteří uvažují o rozhodování mají na mysli západ, nebo východ. Ptám se proč? Političtí představitelé nám tvrdí, že pokud odejdeme z EU a NATO, dostaneme se nutně do vlivu Ruska. I v tomto případě se ptám proč?

Cožpak nemáme dost odvahy k tomu, abychom dokázali říct nahlas: „NE“, pokud opravdu své NE myslíme vážně? A myslím tím naprosto stejnou odpověď oběma stranám – západu i východu. 

Někteří, hlavně z řad politiků, jsou přesvědčeni  o tom, že jsme tak maličký stát, že nemůžeme zůstat sami, jelikož nám to velmoci nedovolí. Nevím, na základě čeho k takovému názoru dospěli.

V novodobé historii jsme celkem třikrát byli v područí cizí mocnosti. Nejdříve to bylo fašistické Německo, potom Sovětský svaz, nyní Spojené státy (potažmo tedy EU) a NATO, což je v podstatě totéž. K té první okupaci nám dopomohli naši spojenci Mnichovskou zradou, k té druhé komunisti okolo Klementa Gottwalda, k té třetí pravdoláskaři okolo Václava Havla.

Až na první skutečnou okupaci, kdy byly ve hře okolnosti vnější, tak ta minulá závislost, i ta dnešní, byly výsledkem zmanipulování národa politickými pomahači těch, do jejichž chomoutu náš národ (s vlídným úsměvem pravdy a lásky) navlékli, a jehož tíži a nepatřičnost si veřejnost začala uvědomovat až v době vystřízlivění, kdy bylo ovšem již na jakékoli (slyšitelné) protesty pozdě. Rozhodně se nás ani východ, ani západ nezmocnil (takovým) násilím, abychom dnes mohli věřit těm, kteří se nám snaží namluvit, že opět něco podobného musí nastat ihned po „osvobození“.

Žádost o neutralitu ležela na stole Rady bezpečnosti OSN již v roce 1968, jako reakce na sovětskou okupaci - ovšem pouze jen do doby podepsání Moskevského protokolu, což byla opět další zrada pouze jen z vlastních řad.

Pokud budeme "zlobit" dnes, jsme možná již obdobně začleněni do (nám cizího) mocenského Euroatlantického svazku natolik, že nás možná již brzy může čekat okupační repete… s další žádostí o neutralitu... a dalším následným protokolem, tentokrát Washingtonským...

Ale tak daleko přece jen ještě nejsme….

Rozhodně máme – možná už poslední možnost, vydat se vlastní (skutečně českou) cestou.

Český národ se historicky nikdy nepodílel (dobrovolně) na pletichách mocných tohoto světa. Drželi jsme se stranou (mnohdy se zaťatými pěstmi) a žili z drobečků naděje na lepší časy. Když ale bylo třeba naši zem chránit se zbraní v ruce, nebyli jsme nikdy zbabělci a nejsme jimi přece ani dnes. Náš národ jsme v kritických chvílích nezrazovali my, ale naši politici…  

Pravda a láska – myslím ta skutečná, předlistopadová – nám nikdy nebyla cizí… a odkaz mistra Jana Husa, upáleného pro pravdu mocnými (jeho) světa, zůstává v našich srdcích možná víc, než jsme ochotni si připustit.

Nemůžeme přece setrvávat do nekonečna v takové společnosti, která nectí pravdu, nectí spravedlnost a láska je jí cizí. Do této společnosti jsme byli vmanipulováni politickým násilím, nikoli na základě celostátního referenda. Nikdo z nás neměl možnost se k tomu vyjádřit!

Přesně čtrnáct dní po našem vstupu do NATO, došlo k napadení bývalé Jugoslávie. „Humanitární“ bombardování záměrně zničilo infrastrukturu země: továrny, televizní stanice a vysílače, silnice, železnice, mosty, sídliště… a zamořilo zemi ochuzeným uranem z vystřílené munice. To vše o své vlastní vůli – bez mandátu OSN.

Na něčem takovém jsme se přece podílet nikdy nechtěli! Naše povaha je jiná – naše místo (alespoň tak to přece cítíme), je na straně postižených a zraněných, na straně soucitného pláče nad všemi mrtvými, muži, ženami a dětmi… neboť při žádném bombardování neumírají jenom muži ve zbrani.

Jak jsme něco takového mohli dopustit?

Další napadenou zemí byla Libye. Tentokrát s posvěcením OSN - přesto, že v preambuli Charty OSN je uvedeno, že "žádné ustanovení Charty nedává Organizaci spojených národů právo, aby zasahovala do věcí, které podstatně patří do vnitřní pravomoci kteréhokoli státu".

Tato země byla na kusy roztrhána, diktátor Muammar Kaddáfí, byl doslova jako divá zvěř uštván, zlynčován a téměř v přímém přenosu, před zraky světa, brutálně popraven.

Diktátor země, v níž rychlost hospodářského růstu byla největší ze všech ostatních zemí Afriky. Diktátor země, v níž pro domácnosti byly veškeré energie zdarma. Školství, zdravotní péče (a na vysoké úrovni), rovněž zdarma, stejně tak i bankovní služby . Diktátor země, která ve vlastní režii vybudovala podzemní pouštní řeku – nejdelší a nejvýkonnější vodovod, který kdy lidská ruka na naší planetě dokázala kdy vystavět. Jeho délka je 2 820 km a denně přepravuje 6,5 milionů kubíků fosilní vody z hlubin pod Saharou směrem k pobřeží. (Podotýkám, že podzemní pouštní řeka nenese jméno Kaddáfího - což přece běžně diktátoři vždy dělají, pokud stavějí pomníky sami sobě...)

Zničili jsme zemi, v níž diktátor „vládl“ takovým způsobem, že zakázal politické strany a rozhodování na všech stupních státní správy vložil do rukou Libyjského lidu v přímé demokracii…

Tohle přece není náš styl! My velmi dobře víme, co znamená zasahování do věcí, které spadají do pravomoci cizího státu. Známe to z vlastních zkušeností. Známe to z dějin Českého národa. Není možné setrvávat nečinně dál na novodobém bojišti dějin, kdy naše ruce jsou potřísněné cizí krví a nitro nám rozdírá soucit s těmi, jimž ubližujeme… které (spolu)zabíjíme.

Nedokážeme-li agresím zabránit (jelikož jsme slabí), je naší povinností se jich alespoň neúčastnit - neboť natolik silní rozhodně jsme.

Usilujme o celostátní referendum o vystoupení z NATO!

Naši politici nám takové referendum dluží, neboť o vstupu do NATO nám hlasovat neumožnili.