Bývalý pražský imám Samer Shehadeh v úterý u Městského soudu v Praze přiznal, že pomohl svému bratrovi a jeho ženě vycestovat do Sýrie, a ti se pak přidali k teroristické organizaci Džabhat Fatah aš-Šám.
Bývalý pražský imám Samer Shehadeh v úterý u Městského soudu v Praze přiznal, že pomohl svému bratrovi a jeho ženě vycestovat do Sýrie, a ti se pak přidali k teroristické organizaci Džabhat Fatah aš-Šám. Ve své výpovědi dále prohlásil, že pro něj rozhodnutí českých soudů není podstatné, jelikož české soudy nerozhodují podle islámského práva šaría. Bývalý imám též prohlásil, že „Syrská vláda není islámem považována za legitimní“, jelikož nevládne na základě šaríi, a vzala si za spojence nevěřící. Též prohlásil, že je na své jednání patřičně hrdý.
Je zřejmé, že bývalý pražský imám sice žije mezi námi v dvacátém prvním století, ale bohužel myšlenkově a názorově žije v sedmém století. A proč tomu tak je? Myslím si, že znám odpověď na tuto otázku. Bývalý pražský imám totiž získal své teologické vzdělání v Saúdské Arábii, kde podstatou celého vzděláni je znalost islámského práva šaría. A co je islámské právo šaría?
Islámské právo šaría je rozsáhlý soubor toho, co muslimové mají dělat, a co mají výslovně zakázáno. Šaría sahá až k úplnosti náboženského, politického, veřejného i soukromého života. Určuje individuální chování stejně jako uspořádání společnosti. Nedovoluje existence dalšího právního systému a korán je považován za nejnadřazenější pramen práva, tj. islám stojí na ideji, že náboženství a stát jsou nerozlučitelné. Podle islámu byla šaría dána člověku „jednou a provždy“, a společnost se jí musí přizpůsobit, namísto toho aby vytvářela vlastní zákony jako odpověď na proměnlivé události běžného života.
Česká republika je však založena na teritoriální jurisdikci, která za legitimní zdroj práva pokládá nikoli jednotlivá náboženství, nýbrž státní svrchovanost. Česká sekulární společnost ctí svobodu projevu, svobodu vyznání, a zejména pak rozlišuje mezi sférou náboženskou a politickou, a též mezi sférou veřejnou a soukromou. A na rozdíl od islámu náš právní systém garantuje práva jednotlivcům bez ohledu na jejich náboženskou příslušnost.
Islám nikdy nepoznal oddělení náboženství od státu (sekularizace). Toto oddělení na Západě vedlo od absolutismu k demokracii a od poslušnosti k lidským právům. Demokracie je totiž bez sekularizace jen stěží představitelná. Islámská kultura je však jediná kultura, která stále sekularizaci odolává.
Jsem toho názoru, že islámský svět zaostává právě i kvůli neochotě podrobit svou víru a své náboženské právo kritickému prozkoumávání.
