Hodina a půl nepřtržité unikátní hudby, která zavítala i do vzdálených koutů světa. Charizmatický, temperamentní a v povědomí lidí nestárnoucí frontman kapely Už jsme doma - Miroslav Wanek – tomu vzdávám hold a dík za unikátní večer.
Je chladný dubnový podvečer 27.4.2013. Vcházím do příjemného mělnického klubu Stará Mydlárna. Dobrá nálada je cítit ze všech koutů. Není to jen příjemná atmosféra, co se vznáší ve vzduchu, je to i kouř z někdejší marihuany, kterou si plnými hlty dopřává ušatý mladík v koutě.
Dřevěný bar je již ulepený od rozlitého piva, což nikoho ale netrápí, protože neobvyklý koncert začíná a pomalu nabírá na otáčkách.
Za bicí usedá Jarda Noga, který udá rytmus prvnímu songu a spolu s ním i další členové kapely v čele s Miroslavem Wankem, se noří do nekončící a přesně do sebe zapadající melodie.
Několik skalních fanoušků se pohupuje na improvizovaném parketu před podiem. Užívají si! Na jejich tvářích jsou k rozeznání spokojené a hudbou opojené výrazy.
Pot kane všem nejen po čele. Ale co je horší...
Vzduch připomíná holčičí šatnu po 6 hodině tělesné výchovy. Nedýchatelný vzduch a do toho to ještě nějaká dáma zkrášlí ještě horším odérem v domnění, že ulehčí situaci. Ve hře Oněgin byl rusák (Irena Dousková), se hlavní hrdinka zamýšlí nad tím, co je horší : puch z holčičí nebo z klučičí šatny..?
Hodina a půl nepřtržité unikátní hudby, která zavítala i do vzdálených koutů světa. Charizmatický, temperamentní a v povědomí lidí nestárnoucí frontman kapely Už jsme doma - Miroslav Wanek – tomu vzdávám hold a dík za unikátní večer.
..ještě jedno
