Včelař

Postranní uličkou vcházím na hlavní třídu. Po dlažebních kostkách se asi nikdy nenaučím chodit, každou chvíli zaškobrtnu.  

Lidé chodí sem a tam. Ulici šněrují od jednoho obchodu k druhému. Jdu přímo, cíl je jasný. „Jedno cappuccino s dvojitým shotem, prosím.“, hlásím objednávku skrz okénko.  „Spěcháte? Ta mašina dneska zlobí. Chvilku.“, sděluje mi kavárník. Mám na ten šálek takovou chuť, že slušně odpovím, že vůbec nespěchám, ať si nedělá starost. Podupávám a očima brouzdám střídavě na menu na tabuli, na kavárníka, na druhou tabuli, na zem, na kavárníka, na ulici, na lidi na ulici, na zem, na ulici, na stařečka, který na ulici prodává med, na menu. Tak počkat. Vypínám hudbu, co mi hraje v uších. Vracím se zpátky do reality a pozornost upírám na pána.
Stojí uprostřed toho shonu. „Včelař.“, říká potichu a natahuje ruku, ve které drží sklenici medu. Ruka i hlas se mu třese.  Lidé vrtí hlavou a dávají se do poklusu.
„Kolik stojí?“, ptají se dvě malé holčičky, které vytahují z aktovek peněženky a dávají mince dohromady…
Nevěřícně hledím na ten střet generací.
„Haló, no tak slečno, vaše cappuccino. Skořici?“