Nevím, v jaké je to ulici. Umím tam dojít jen z jednoho místa. Nevím, jaké to má oficiální označení. Vím jen, že je to v Nuslích a pivo tam čepuje pan Milan.
Stojím před šatníkem a přemítám. Pečlivě vybírám, jaké tričko zase nechám proudit cigaretovým kouřem.
Zapínám poslední knoflík u kabátu a klíče házím do kabelky. Sbíhám schody a přidávám se ke skupince čekající dole. Ohlížím se doprava. Stráž vietnamské večerky je na svém místě. Není čeho se bát. Vše pod kontrolou.
„Obchod na rohu, pizzerie, strom nalevo. Jasně. Teď do kopce, okolo toho domu. Aha, tak ne. Nahoru.“, potichu si opakuji orientační body.Z ulice po očku nakukuji dovnitř. Rozeznávám postavy, i když mírně rozmazaně. Nemytá okna a cigaretový oblak na tom mají největší podíl. Na venkovní tabuli je křídou pečlivě napsané: pivo 19kč. Ostýchavě překračuji práh.
Vítá nás úsměv a podání ruky. Máme štěstí. Milan je tu.
Večer plyne, ani nevíme jak. Když v tom upoutá pozornost nově příchozí. V ruce má dvě igelitky a chladící box. Na malou chvíli přestane být fotbalový zápas v televizi pro mnoho hostů prioritou. Zraky se začnou upírat směrem ke stolu, kde si nový návštěvník začne vybalovat svůj poklad z tašek. „Tak si chce asi zkontrolovat, jestli koupil všechno“, říkám si naivně. Za okamžik to spíš vypadá, že si chce hrát na krám. Aha,tak on fakt chce! Nemůžu uvěřit, čeho jsem právě svědkem. „Hele, nechceš šunku? Za deset korun. Celý balíček. Trvanlivost je do zítřka. To je fair, nemyslíš?“, šťouchá potulný prodavač do postavy u vedlejšího stolu. Televize se vypíná. Skřípají židle a nastává ještě větší hospodský šum.Za pár minut muchlá igelitky, strká je do kapes a odchází s prázdným chladícím boxem v ruce.
