Nusle. Pražská čtvrť, která ani v nejmenším nezeje prázdnotou, alespoň co se historek týče. Čas od času se zdá, jako kdyby si místní obyvatelé žili ve svých vlastních světech, kde se řídí podle svých pravidel a zvyků. Možná je to jen selský rozum, který jim dodává tu starou patinu, kterou hodně lidí v dnešní době smylo. Nepředstavujte si ovšem místo plné podivínů. Je potřeba se dívat na dění zde „jinak“, chodit s hlavou nahoru a nebát se prohodit s místními pár slov. Každé město, každá čtvrť či náměstí, skrývá příběhy. Stačí zaujmout pozici pozorovatele.
Přicházím na zastávku tramvaje. Nervozita stoupá, když přejíždím očima po jízdním řádu. No jasně, jak jinak. Ujelo mi to. „Kdybych se nedívala do té výlohy na ty šaty, které byly stejně otřesný, tak bych to stihla.“, napomínám se potichu. Počasí mi taky přeje. Fouká tak, že mi vlasy lítají na všechny strany a ze zimy mi červenají tváře. V těchto chvílích se přestávám prohlížet ve výlohách.
Nastává dilema, zda čekat 15 minut na další spoj, či se vydat domů pěšky. Volím druhou variantu, neboť jsem si vzpomněla, že jsem si ráno osladila život, tak abych aspoň vyvinula nějakou fyzickou námahu. Pro pocit.
Na úpatí kopce u Nuselské radnice se ještě pro jistotu dívám na jízdní řády u druhé zastávky, jestli se náhodou nezrychlil čas a zda ta tramvaj už nepojede. Ne. Žádný fyzikální zvrat se neděje.
Balím se do šály, ruce v kapsách a v mírném předklonu čelím neutichajícímu větru.
Blížím se k vietnamské večerce. Před samoobsluhou stojí dvě postavy. Jejich vzrůst se závratně liší, na rozdíl od toho, co je spojuje. Lahváč. Ať je pod bodem mrazu nebo se vzduch tetelí vedrem, vždy mají po ruce ten opojný mok. Tramvaje řinčí každou chvíli, charakteristický šum se prohání ulicí.
Oni stojí, upíjí a pozorují dění v ulici. Každý den vstupují do své bubliny dva krát dva metry čtvereční. Aspoň na chvíli.
Před branami Hradu hradní stráž. Před sámoškou oni dva a pes.
