Vysoké hory, malebná údolí, úsměv kam se podíváte, kláštěry a "všude schody", vzpomíná J.Plojharová "Lidé tam nemají skoro nic, ale dali by vám všechno"
Příbramský D-club hostil 23.května dvojici, která se vydala do nám vzdálených kajin. Ladakh, místo s nepopsatelnou atmosférou, nepřebernou spoustou klášterů a krav v ulicích. Apoň tak na mě působil z vyprávění a fotek, které byly promítány na plátno během večera.
"Několik dnů před cestou, se mi dostala do ruky kniha s názvem: Útržky z Malého Tibetu aneb Po 60 mě doma nic neudrží", říká Jitka. Tato kniha byla napsána čtyřmi kamarádkami ve věku, kterému se mezi lidmi říká zralý, se vydaly do podhůří Himalájí. "Vždy, když jsme někam došly, tak jsme vyndaly knížku a koukly se, co o tom místu říkají holky. Byla to legrace."
"V Ladakhu jsme potkali na tamní poměry hodně Čechů. Čechy tam poznáte i z dálky. Každý táhne na zádech batoh větší, než sám človíček, který pod ním není málem ani vidět. Ani my dvě jsme nebyly vyjímky. Jen si to představte: Balíte věci na 6denní túru v horách. A co z vybavení necháte doma? Lékarničku? Druhé tričko? Nebo snad bundu? Domorodý manager, u kterého jsme si chtěly domluvit pronajmutí nějakého koníka a průvodce, se na nás podíval a vyjmenoval nám věci, se kterými se můžeme vydat do hor (aspoň podle jeho úsudku): pláštěnka, spacák, sirky a další podobné věci.."
"Lidé tam nemají skoro nic, ale dali by vám všechno", vzpomíná a s úsměvem dodává Jitka
To mě přivádí na myšlenku, proč vlastně lidé cestují do tak vzdálených a mnohdy nebezpečných míst. Vždyť přece tady v Evropě je to tak pohodlné, mírumilovné, (demo)demokratické, dostatek jídla a vody, tak co nás tam táhne?
Vyrovnanost, duševní klid, pomalý způsob života, přátelství, respekt k přírodě, víra, život bez naivních starostí...atd. - to je to, co většina cestovatelů závidí a hledá u lidí, žijící v těchto místech, které pomalu ale jistě ztrácí své kouzlo a způsob života.
