Sobotní odpoledne pomalu ubíhá. Vůně podzimu se volně line městem a spadané listí lemuje kraje chodníku.
Charlie je už starší. Už ho nebaví prorážet kupy listí, vždycky mu nějaký lístek zůstane na čumáku. Ví, že Gerald už také není nejmladší a že ohnout se a sundat mu otravný list, mu činí značné potíže, a proto raději v klidu cupitá vedle svého přítele.
Gerald chytá za kliku a otevírá dveře. Zvonek, který visí nade dveřmi ohlašuje nově příchozího. Vodítko se napíná a Charlie seskakuje ze schůdků. Postava v kostkatém kabátu a s kulatými brýlemi na nose následuje psíka a usedá k malému stolku v rohu kavárny. Charlie očividně neholduje kavárenskému ruchu, a proto si radši vybírá místo pod lavicí, kde má v plánu přečkat, pro něj zcela bezvýznamnou, návštěvu tohoto podniku.
Beru do rukou menu. Za okamžik se však vracím, abych si vzala to druhé, to v anglické verzi. Gentleman s psíkem u nohou si vždy objednává to samé a podle svého přání, nikoli striktně podle menu. To však zjišťuji po dobré desetiminutovce, během které se mu naivně snažím vysvětlit, že to, co si přeje, není možné, neboť to není v systému.
Za dalších pět minut mu na stůl pokládám talíř se třemi volskými oky, bílým pečivem, máslem a medem.
Kavárna je jako divadlo s širokým repertoárem a já jsem začátečník, nový divák, který ještě nezná jednotlivé repliky nazpaměť. Ale učím se a s nadšením sleduji každé dějství. Tohle je to první.
