Divadlo v tamvaji

Občas je to vyčerpávající. Někdy to leze až na nervy. Často lidé jezdí i s připlácnutým obličejem na skle. Hlavně, že jedou. Jedu.

Tři minuty. Nedočkavě vyhlížím tramvaj. Přešlapuji. Rukou šmátrám v kapse a čas zabíjím vyhazováním zmuchlaných jízdenek.
Konečně nastupuji a očima hledám své oblíbené místo. Tady. Aha, není volné. Spokojím se tedy s místem u okna na druhé straně. Za malou chvíli se však ukáže, že sedím v první řadě, na dosah „jeviště“.
Od pohledu od okna mne najednou vytrhne hlasitý dupot podpatků. Prostředními dveřmi se po schůdkách vyřítí postarší dáma. Očividně má také své oblíbené místo. To ale v poslední chvíli obsadí žena s mírně rozcuchanými vlasy. Našpulená pusa a výraz obličeje starší dámy, po tomto incidentu, jasně vypovídá o jejím duševním rozpoložení. Její nálada se nejspíš šíří rychlostí světla, neboť žena okupující vysněné místo se rychle zvedá a uvolňuje jej. To však nestačí. A já se nestačím divit. Poražená v souboji o místo se hrdě drží tyče, hlavu nahoru.

V celém voze je dalších 20 volných míst. Jen si vybrat.