Věta, kterou skoro každému z nás někdo otloukl o hlavu. Věta, která podle mě má určitě na svědomí alespoň jednoho talentovaného člověka.
Nebyla jsem dítě, které by drastičtí rodiče tahali blátem a milionem kroužků. Ambiciozní rodič, který si myslí, že své dítě posouvá pouze ve chvíli, kdy po něm řve, že je k ničemu a že stejně ničeho nedosáhne mě už od mala upřímně děsil. Vím, že jsou lidé, které tato masochistická motivace posouvá, já ale taková nejsem a už asi ani nebudu. Já funguju na pochvalu.
Když jsem začala přibližně před rokem psát, vytanula mi na mysl věta, kterou známe všichni. Musíš umět přijmout kritiku. Všichni to víme, ale ne všichni to umíme a já se přiznám, že já to vlastně skoro neumím. U mě to ale tak nevyplývá z toho, že bych byla přesvědčena o svém zářivém talentu, který není možno kritizovat. Já po kritice upadám do depresí a pocitů, že nic nemá cenu a pravidelně se u mě dostavuje tvůrčí blok. Celé je to lemováno překritickým přečítáním starých článků, kde hledám vytknuté chyby a docházím většinou k tomu, že bych s psaním měla skoncovat. Proto se kritice prostě vyhýbám, pokud nejde o něco opravdu důležitého, co je potřeba formovat.
Vezměte si impresionisty. Když Claude Monet namaloval svůj první obraz Impression, soleil levant a vystavil ho před zraky Pařížanů, byl za to ostře kritizován. Nikdo neměl ani tušení, že právě započala epocha Impresionismu, ze kterého se všichni dodnes můžeme zbláznit a skoro nikdo si takové obrazy nemůže dovolit. Kdyby byl Claude Monet jako já, sbalil by si fidlátka a odešel někam péct croissanty. A my bychom dnes neměli co tisknout do kalendářů.
Ve škole se učíme jak napsat správnou kritiku. Jak popsat správně problém, který daný objekt má. Jak ho ze všech stran objektivně rozpárat a vykuchat. Na vysoké nám dokonce řekli, že v dnešní době je každá pozitivní kritika podezřelá a zpravidla zaplacená. Nemám v tomto směru jako samozvaná divadelní kritička úplně čisté svědomí. Sama sobě jedovatá slůvka světím větou, že jako divadlo musí umět přijímat kritiku.
Můj přítel mě například nedávno dostal větou: „…no něco k tomu článku mám, ale neřeknu ti to, abys nebyla naštvaná.“ Když teda chceme být zdvořilí a mírumilovní největším gestem zdá se nám zamlčení nedostatků. Že bychom třeba mohli něco pochválit, to už nás vlastně ani nenapadá.
A tak jsme všichni strašně objektivní a jemně kritičtí a statečně se vyrovnáváme s kritikou a posouváme se dál, až většina z nás končí doma, smutná s depresemi. A když je nám líp, jdeme ven a hned si zakritizujeme.
Ono totiž chválit není vůbec jen tak a to nemluvím o přijmutí pochvaly! Chválit by se podle mě mělo stejně jako kritizovat. Nemůžete říct, celý to bylo dobrý a potom vyjmenovat všechny chyby. Podle mě by měl člověk chválit konkrétně co se vám líbí a proč. A BEZ ŽÁDNÉHO PITOMÉHO ALE. (Protože jak říká můj brácha, co je před ale, to neplatí.) S přijímáním pochvaly asi neporadím, vždycky se u chválení kroutím a celá rudá tetelím.
Víte je mi jasné, že rovnou nevznikne sluníčkový stát. Ale pokud alespoň jeden člověk k tomuto poznání dojde a zkusí něco doopravdy pochválit, zažije ten hezký divný pocit, tak budu spokojená. A pokud by nakonec měl vzniknout sluníčkový stát, určitě by v něm lidem nemělo vytanout na mysl jen Musíš umět přijmout kritiku ale také Musíš umět pochválit.
A já to tedy zkusím, abychom viděli, že to jde: Je moc hezké, že existují platformy jako idnes.cz, které nám umožňují psát si, co chceme a dostává se to k ostatním úplně zadarmo. Toto jest má pochvala spisovatelky-lakomce.
Je to boží pocit, opravdu. A jestli bude někdo kritizovat v komentářích, tak zakážu diskuzi, abych si iluzi sluníčkového státu udržela.
