Nevím, čím to je, ale jsem člověk, který má neustálé oplétačky s bankou. I když můj účet neumožňuje vstup do mínusu, vždycky se jim v bance podaří odečíst mi nějaký šílený poplatek v blbou dobu tak, že se do mínusu dostanu.
Pak mi poštou chodí dopisy o tom, jak jsem strašný dlužník, na kterého se už staví šibenička. Navíc jsem si vybrala banku, kde vám sice přizpůsobí svůj servis na míru, ale pouze v místě, kde jste si účet zakládali. Vzhledem k tomu, že mi tehdá bylo patnáct a nenapadlo by mě, že jednou budu v Brně, musím s každou kravinou v tomto důsledku dojet do našeho Miniměsta. Moje odhodlání udělat jim za ty poplatky z kanceláří kůlničky na dříví tedy většinou vyprchá dřív, než stihnu z Brna domů dorazit. Bohužel, nadcházející trampoty jsem si způsobila víceméně sama.
Nevím, jestli to způsobila Ficova volební kampaň nebo nádhera Modrého kostolíka, zkrátka a dobře dojela jsem do Bratislavy a nad bankomatem jsem si uvědomila, že jsem zapomněla pin. Samozřejmě, že se dobře znám a pro tyto případy jsem si pin uložila do telefonu. Bezpečnostní poradci se nemusí hned durdit. Proti případným kabelkovým zlodějům jsem nastavila věru sofistikovaný systém. Pin jsem uložila pod nějakým jménem. A mezi celé telefonní číslo. Od chvíle, kdy jsem účet zakládala, jsem ho ovšem připomenout nepotřebovala. Takže jsem musela složitě procházet celý telefonní seznam, abych si vzpomněla na ono fiktivní jméno. (Zde oceníte, pokud máte málo přátel a známých). Bohužel ani tohle mi nepomohlo. Nemohla jsem si totiž vzpomenout, která čtyřkombinace z celého telefonního čísla je můj kýžený pin. (Žádná číslice mi nebyla ani za boha povědomá). A tak jsem se stala na tři dny Katčiným příživníkem a marně jsem se ládovala Ginkgo bilobou, aby si můj záludný mozek vzpomněl.
Po návratu do Brna jsem vyrazila do banky, abych zjistila, jestli třeba není chyba na straně banky. Paní na recepci mi opět vysvětlovala, že pro informace budu muset vyrazit do SVÉ pobočky. Aby moje zuřivost dosáhla vrcholu přidala se k diskuzi paní z ostrahy. Obhlídla mou kartu asi jako zlatník diamant a tvrdila mi, že to mám tutově poškozený čip, že to jsem si přeci musela všimnout. Nevím proč se mi zdálo, že to říká, jako bych měla poškozený čip i v mozku.Tak jsem si tedy nechala zaslat kartu novou. Bohužel, ani ta nefungovala. Já jsem věděla, odkud vítr fouká, že poškození nastalo mezi mozkem a kartou. Nechala jsem si tedy zaslat i pin znovu. Asi ani nemusím říkat, že se za to platí, v tomto případě dvě stě korun, což mi přijde jako celkem pálka. (Když to ještě sečtu s preparáty Ginkgo biloba, tak nám náklady na děravou paměť dost stoupají). Pin přišel, já jsem si ho samozřejmě vzpomněla těsně před tím, než jsem rozbalila obálku.
Bohužel tohle není šťastný konec příběhu, karta byla od banky dodána špatně. Nešly mi bezkontaktní platby. V bance mi tedy ochotně poradili, že tuto rozstřihneme a dostanu novou. I s novým pinem. Takže celá anabáze za dvě stovky byla naprosto zbytečná.
Dostala jsem tedy úplně novou kartu a úplně nový pin, který jsem i přes všechna písemná naléhání v manuálu sdělila i Katce i mamince, protože až ho zapomenu a ony taky, budu se mít na koho vztekat. Design karty je ohavný, mám pocit, že dostanu epileptický záchvat vždy, když otevřu peněženku. Paní v bance mé umělecké nesouhlasy chápala a nabízela mi výměnu za můj vlastní design. Paní ředitelka, která mě zná od patnácti, ovšem celou akci zarazila. Pravila moudrou větu: „Počkáme, jestli slečna kartu třeba v nejbližší době opět neztratí nebo nepoškodí.“ Ani jsem na ni nebyla hnusná. Měla pravdu, opravdu mě mají v Miniměstě přečtenou. Jenom doufám, že až kartu někde zlomím, nebo poškrábu a budu si muset nákup odbrigádovat, bude to v obchodě s prádlem a ne ve zverimexu.
