Já ve hře nemám štěstí. V tombole nevyhraji nikdy nic, dokonce ani vytouženou štangli salámu či lahev vodky. Kačka, ta je na tom podobně, i když…jak kdy…
Znáte takové ty soutěže, jak se do nich zapojíte ani vlastně nevíte proč? Ty soutěže, které slibují od šňůry perel za obaly z tavených sýrů až po týdenní pobyt v Cannes v hotelu Martinez pro dvě osoby? Tak do jedné takové se přihlásila naše Kačenka.
Abychom se mohly vydat válet si šunky do pětihvězdičkového apartmá (noc za čtyřicet tisíc korun) musela Katka sepsat nějakou zázračnou esej o tom, co pro ni znamená krása. Musím říct, že s tím byla dost otravná. Neustále nám předčítala nové a nové pokusy o co nejkýčovitější a nejdojemnější příběh. Vrcholu otravnosti dosáhla ve chvíli, kdy mě donutila, abych se taky zúčastnila, jakože abychom zvýšily naše šance. S odporem k jakýmkoli utopickým soutěžím jsem zplodila takovou hrůzu, že jsem velmi upřímně doufala, že nevyhraju a nejlépe, že se můj účastnický formulář ztratí někde v kyberprostoru.
Možná se vám nebude chtít věřit, ale Katčina esej vyhrála. (Nebude se vám chtít věřit, protože nikdo nikomu nepřeje pobyt v šestihvězdičkovém hotelu, kde přebývají po dobu filmového festivalu herci a herečky.) Když si Katka podesáté přečetla oznámení o výhře skočila mi kolem krku. (S její výškou to byl opravdu výkon, proto je vám asi jasné, jaká bomba to byla.) Naši obrovskou radost ovšem vystřídalo zděšení. Nikdo přece nemůže odjet do destinace, kde tráví prázdniny světová smetánka v roztomilých šatech z Háemka. A tak nastala skříňová apokalypsa, při které jsme zjistily, že nemáme na sebe absolutně nic adekvátního. (Vzhledem k plánovanému srpnu na „kúpku v Púchove“ jsem žádné nákupy nepředpokládala.) Nakonec jsme se sesedly a upřímně si přiznaly, že jestli někdo zvládne přezíravě korzovat po pláži v oblečení, které šila babička po nocích, tak jsme to my dvě a zklidnily jsme se. Taky moje rozměry rozhodně neodpovídaly plážovému povalování. A tak jsem začala žrát místo čokolády suchou pohanku.
Celý měsíc jsme mlčely a výhru z pověrčivosti tajily, dokud jsme neměly v ruce letenky. Nechtělo se nám v lidech vyvolávat závist, aby nás někdo potom nenařknul z hanebné lži. Babička pilně šila garderobu a při každé zkoušce šatů mi promlouvala do duše, že rozhodně nemám sama chodit s žádných chlapem na večeři. Představa, že by mě někdo z miliardářských obyvatel hotelu Martinez pozval na večeři mě opravdu upřímně děsí. Hlavně proto, že úplně přesně nevím, jak přežiju konzumaci syrové ústřice. A šneci mi dojemně připomínají dětství, kdy jsme je chovali na pampeliškách v krabičce od nanukáče. Možná pořád čekáte nějakou chybičku, kdy se to obrátí v něco nečekaného a vtipného. Ale je mi líto, fejeton právě píšu v záplavě hader, které budu muset nějak sofistikovaně narvat do kufru tak aby se nepomačkaly. (Půjčení žehličky v takovém hotelu stojí totiž jako týdenní dovolená v Čechách.) A v pondělí opravdu vyrážíme směr Azurové pobřeží. Ale nebojte se, v letadle obvykle zvracím a spouští se mi krev z nosu. Já i Katka můžeme na slunce přibližně na pět minut, jinak pak vypadáme jako jiná oblíbená pochoutka - humr. Určitě vám přivezu nejednu vtipnou příhodu.
P.S.: Až příště nevyhrajete štangli salámu, vzpomeňte si na mě, ono se to štěstí ve hře totiž může tam nahoře někde kumulovat a pak přijít najednou. A nevím, ale salám-Cannes-salám-Cannes…asi bych neměnila.
P.P.S.: Organizátoři soutěže mi odepsali, že moje esej bohužel nezvítězila. Že vítězem je jakási Katarína. Jako cenu útěchy mi poslali lesk na rty. Vezmu si ho s sebou, společně s perlami, které jsem kdysi vyhrála v soutěži s tavenými sýry Apetito.
(článek je archivní, blíží se nám s Kačenkou roční výročí téhle dovolené....)
