Jak jsme prodávaly hračky

Myslím, že článek, ve kterém vystupuje moje mamča, jí bude moc hezkým dárkem k nadcházejícímu Dni matek.   Vždycky, když mám pocit, že mám náběh na tvůrčí krizi, postará se někdo z mého okolí o inspiraci. 

   Tentokrát to byla  právě maminka  a její zhoubná činorodost. Rozhodla se, že potřebujeme trochu čerstvého vzduchu a že pojedeme prodávat hračky do ZOO. Což o to, měla jet prodávat hračky našich známých, které jsou prostě dokonalé. Jsou české a variabilní a barevné a dají se prát v pračce, což oceníte hlavně u modelu  Lední medvěd . Já jsem mamce tento nápad schvalovala a těšila jsem se, až i se sestrou vypadnou z domu. Jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že mě do svého plánu taky zahrnula. Připadalo jí, že doma nic nedělám. Aby taky jo, vždyť mě odchytla při odpočinku přesně mezi poobědovým spánkem a večerní koupelí…. Zkusila jsem to i přes citovou stránku. Ostentativně jsem odmítala dívat se na zamilované párečky s čerstvými dětičkami, jak jdou strávit nádherný deníček mezi surikatičky a opičky. Mamka je bohužel lepší stratég než já. Přesně mi vypočítala, kolik rozvedených otců bere své děti právě do ZOO, aby se s nimi nemuseli otravovat doma. Musím přiznat, že tento argument věru zavážil.

A tak jsme naložily stánek, hromadu hraček, sestru a její kamarádku a jelo se. Bod číslo jedna našeho veselého programu byl postavit dřevěný stánek. Byla to brnkačka. Pro někoho, kdo má doktorát třeba na VUT, nebo zkušenosti s vesmírným programem to mohla být brnkačka. S bakalářem z fildy a hlavně oběma rukama levýma to nebyla taková legrace. Hlavně proto, že mamka nemohla najít šrouby. A tak jsme spoje musely poslepovat izolepou. Navíc jsme nemohly najít ani nůžky, takže jsme musely izolepu kousat zubama. Ve skrytu duše jsem doufala, že kolem zrovna teď žádný rozvedený nepůjde. Stánek nakonec ale opravdu stál. Vlastně působil tak trochu pohádkově, jako chaloupka na kuří nožce, protože se izolepové spoje v poryvech větru pohybovaly a tak stánek nenápadně pochodoval. Asi vás nepřekvapí, když maminka na dně vozíku nakonec šroubky našla. (Už tušíte odkud můj talent na šílené příhody vzešel?)

Samotný prodej, to byl trénink nervové odolnosti. Udělala jsem si dobrý make-up a učesala pořádně vlasy, abych je nemusela spravovat. Myslela jsem, že na to při těch návalech nebude čas. To jsem se teda šeredně spletla. Myslím, že bych za tu dobu stihla i změnit barvu vlasů a prodloužit si řasy. Jestli někde chcípnul pes, tak to bylo ten den v zoologické. Do ZOO přišlo asi šest lidí. Z toho pět z nich byly lakomé babičky a otravné umolousané děti. Jedna maminka se i s dítětem u stánku zastavila a nechala si předvést snad úplně všechno, co jsme dovezly. Pak řekla: „Tak Eliško, půjdeme ti koupit toho tygříka.“ A odešla k vedlejšímu stánku, aby dceři koupila hnusnou čínskou šišojdíkovou ftalátovou mrtvolku zvířete. Naprosto nedidaktickou, nevypratelnou a nerozvíjející dětskou fantazii. Měla jsem sto chutí vzít barevnou roztomilou dětskou školkovou síť a onu maminku na ní uškrtit.

 Kšeftů jsme ten den opravdu mnoho neudělaly. Začala jsem navíc pochybovat o věrohodnosti statistik Českého statistického úřadu. Míra rozvodovosti je podle mě v České republice nulová. Ale taky se mi podařilo vymyslet pět různých reklamních spotů, které s hračkami natočím a které budou mít určitě na prodej těchto dokonalých výrobků mnohem větší vliv, než moje šaškování u stánku. A taky se zvýšil můj nekritický obdiv k mojí mamce. Její znalost deskriptivy (dokázáno u stavění stánku) je obdivuhodná a obchodní dovednosti by mohla z fleku učit na výšce a ne je aplikovat na haranty zapatlané od zmrzliny.

  A obrázek tentokrát není ilustrativní, ale úplně konkrétní. Je to Robot Josef, kterého jsme měly taky na stánku a kterého si nejspíše budu přát za promoci. Během těch dvanácti hodin prodeje mezi námi vzniklo opravdové pouto. (Nadával za mě nenápadně zákazníkům a tak..)

 Edit.: Článek je samozřejmě archivní. Robota Josefa jsem za promoci nedostala. Ale muže mám, což mě docela utěšilo.