Když mi sourozenci minulý týden odmaturovali, musela jsem se na chvíli oddat vzpomínání. A musím říct, že jedna příhoda prostě nemůže uniknout zablogování....
Nevím, kdo z nás tří sourozenců tohle začal. Ale prostě jsme celé dny byli protivní, že nikam nejezdíme, že my chceme na výlet. Nejlépe někam na hrad a že tam chceme párek v rohlíku a polodrahokam do sbírky. Nakonec jsme naše milované rodiče ukecali a oni nás vyvezli. Cílem se stala Kroměříž.
Jestli někdy budete mít děti, které budou ale hodně zlobivé, rozhodně je vezměte do zdejšího zámku. Katastrofa nastala už v okrasných zahradách. Sestra se ztratila v keřovém bludišti a tak to flegmaticky crossla skrze buxusy. Mamince ji dovlekl zahradník, který nám vyhrožoval, že na nás zavolá střídavě sociálku a střídavě správce zahrad. Já jsem byla pubertálně pro jistotu otrávená úplně ze všeho a kritickým pohledem jsem ničila poslední zbytky rodinné atmosféry. (Dělám to i těď, bez puberty, akorát už nemám na čele tolik beďarů.) Ale vrchol kulturního zájezdu připravil můj bratříček. Druhá část výletu totiž obsahovala prohlídku kroměřížského zámku. Možná někteří vědí, že je to tak trochu katolická bašta a tak je celý zámek plný obrazů s papeži a potentáty, přičemž o každém je velmi zajímavý příběh. Aby toho nebylo málo, náš tatínek si připravil všetečné otázky, aby výklad dostatečně zdržoval. Maminka jeho týrání doplňovala milým obličejem na nás. Takovým tím obličejem: milé děti, chtěli jste výlet? Tak máte tento úúúúúžasný, nekonečně dlouhý výlet na který nikdy nezapomenete a už nikdy nás nebudete obviňovat ze zanedbávání výchovy.
Brácha ve třetí galerii plné portrétů papežů začal plakat, že ho z těch šoupacích papučí bolí nožičky a že se mu chce čůrat. Mamka ho ignorovala a dělala, že k nám nepatří. Za chvíli bratr zmlknul a mamka vítězoslavně ubezpečila průvodkyni o revolučních výchovných metodách, kdy dítě prostě necháte, až se unaví. Průvodkyně bohužel tolik nesouhlasila. Zděšeně se dívala za maminku i za zábranu, která oddělovala turisty od baroka. Bratr seděl na původní vyřezávané polstrované židli papeže Celestýna. Prohlásil, že jeho už opravdu bolí nohy a že další výklad nepřežije. Rodiče na něj začali řvát. Brácha se pomalu zvedl a přelezl na vystavenou postel a všem důrazně připomněl, že se mu taky chtělo čůrat. Nakonec mu maminka nabídla autíčko na ovládání. To se přestalo líbit mně. Jak může někdo, kdo zlobí vytěžit ještě odměnu, to mi přišlo strašně nespravedlivé. Nakonec to průvodkyně ukecala na párek v rohlíku pro nás všechny tři a slíbila, že nás vyvede bočním vchodem hned. Myslím, že to byla i trochu pojistka, abychom už nedevastovali žádnou další část expozice. Samozřejmě, že jsme nedostali ani ten párek, ale tři pohlavky a jelo se se sveřepým mlčením domů.
A tak nás naši na výlety neberou. Brácha už vyrostl, ale odpor k baroku a hradům má do teď. Sestra je logický génius a neztratí se prakticky nikde. A když jo, prostě to vezme skrz. Akorát já, já dělám scény do teď. Třeba na sourozenecké dovolené v Berlíně, ale o tom až zase někdy jindy.
