Jak jsem vykouřila první cigaretu.

Někdo začal z frajerství před kámoši. Někdo proto, že si obarvil vlasy....

Hned na začátek věta pro maminku a rodiče dětí, které učím ve školce. Nejsem kuřačka. K tomuto rozhodnutí mě však nevedou mé obavy o zdraví, ale spíše lakota. Už tak mě štve fakt, že chtě nechtě musím něco jíst a tak spoustu peněz, které bych mohla utratit za nové boty, každý měsíc prostě prožeru.  A představa, že by mě nestál draho pouze žaludek, ale také plíce, nepřipadá v úvahu. Nejsem však zarytá odpůrkyně kouření. Podle mě například Francouzky vypadají moc hezky i s cigaretou. Na fotce. Nikdo nemusí sedět v těch jejich zakouřených stylových bytech a dennodenně poslouchat jejich uchrchlaná rána. Kouření je podle mě taky celkem legální cesta, jak stát venku a čučet do blba a nevypadat u toho jako psychopat, který za minutu začne vraždit. Ale cigaretu vyzkouší asi každý a moje poprvé se samozřejmě pojí s příhodou, která se mi teď skvěle hodí do krámu.

První cigaretu jsem vykouřila, když mi bylo dvacet let. Ano. Nebylo mi ani sedm, ani patnáct a nebylo to dokonce ani na diskotéce. Za prvé jsem byla strašně slušné dítě a za druhé jsem z vesnice. Kdybych si u nás v Jednotě koupila cigarety, věděla by to mamka dřív, než bych došla s nákupem domů. Nikdy jsem nezkoušela ani kouřit bramborovou nať, nebo něco podobného. Vždycky jsem se pečlivě vyhýbala všemu, co zavánělo prací v zemědělství. (Rozumějte pole, sady a kravíny…) Mě k první cigaretě dovedla potřeba.

Jednoho krásného rána jsem se rozhodla, že dost bylo blondýn a já se obarvím na tmavo. Byla neděle a seděla jsem sama v Brně v bytě. Představa, že se objednám k nějakému věhlasnému koloristovi, který bude čarovat postupným ztmavováním na mých vlasech a potom u něj nechám nájem, se mi nelíbila. (Ano, opět je na scéně mé lakotné já.) A tak jsem prostě koupila barvu v drogerii napatlala ji na hlavu a čekala. Barva krásně chytla. Hlavně na uších, čele a krku. Nešlo to vydrhnout ničím. Když už jsem měla obavu, že jsem se Solvinou prodřela na chrupavku ucha, jala jsem se googlit rady. Prý úplně nejlepší na odstranění skvrn od barvy je smíchat Indulonu s cigaretovým popelem.  Geniální rada. Hlavně proto, že jsem doma měla akorát krém za tisícovku od Lancome a žádný popel. Ale řekla jsem si, že co je dobré pro hloubkovou výživu pleti, musí být dobré i pro její odstranění.

Sedla jsem si tedy na balkon a slavnostně zapálila cigaretu. No, slavnostně. Dělala jsem to asi dvacet minut. Zkoordinovat totiž škrtání zapalovače a vdechnutí není tak lehký, jak se zdá. Nebo je, ale ne pro člověka, který nemá zkoordinované obě hemisféry. Popálila jsem si obě ruce a zaškvařila koneček vlasů. Nakonec se podařilo zapálit. Bylo to hnusný. Měla jsem pocit, že moje čerstvě vybělené zuby po prvním vdechnutí musí nutně zežloutnout. Než mi došel kouř do plic byla jsem si jistá rakovinou a bytostně jsem cítila, jak mi sklípek po sklípečku odumírají plíce. Navíc jsem měla pocit, že mi zhrubl hlas a maminka do telefonu pozná, že jsem ji zklamala a že je ze mě kuřačka. Nechala jsem tedy cigaretu dodoutnat, protože jsem potřebovala ten zatracený popel. Vyrobila jsem kašičku z krému a popela, nanesla na pleť a šla spát. Doufala jsem, že se nevzbudím kuřáckým chrchláním.

Když jsem celou směs ráno umyla věděla jsem, že strávím nějaký ten týden v čepici. Na čele se mi totiž kolem černých skvrn od barvy na vlasy vytvořily ještě žluto-šedé od popela.

A tak mi nepomohly ani babské rady. Řekla jsem si, že když si budu odkládat týdně to, co spolubydlící prokouří, budu moct zajít i ke koloristovi, který má na skvrny od barev speciální ubrousky a vždycky se moc nasmějeme na mých příhodách.