Jak jsem si kupovala kozačky

Nákupy bto mohou být martyrium i pro ženy. Jakým? Inu přečtěte si v dnešním fejetonu pro vás.

Nákupy obecně jsou pro mě příležitostí nekonečného relaxu. Občas i zdrojem mnou jinak zcela opovrhovaného adrenalinu. K jednomu tomuto vzrušujícímu zážitku došlo letos v lednu. Není to teda nijak čerstvé, vzhledem k pointě pochopíte, že to vyžadovalo dlouhý čas abych se dala z příkoří dokupy. V případě těchto kozaček jsem u sebe cítila jejich fyzickou potřebu. Projevovalo se to jejich neustálým adorováním na internetu a odpíráním potravy v důsledku šetření nehorázné částky na jejich pořízení. Když jsem však v e-shopu objevila, že je zlevnili, bylo potřeba postupovat rychle, ovšem s námořnickou rozvahou. Vyvlekla jsem Katku ze semináře jazykových cvičení. (Asi si umíte představit, jak se taková shopaholička brání nákupům jenom proto, aby mohla zkoumat syntax u španělštiny). A vyrazily jsme. Kozačky k mé úlevě v obchodě ještě měli. Nikdo jiný asi nechtěl vydržet čtrnáct dní nežrat a nejezdit tramvají. A taky nevidět (protože jsem si musela odepřít i kontaktní čočky). Byly povánoční výprodeje a prodavačky zjevně nesdílely nadšení společnosti z rostoucích tržeb. Zákaznice nechávaly zmateně rejdit po prodejně a byly všechno, jenom ne nápomocné. Potřebovala jsem druhou botu na zkoušení. Obsluhu se mi podařilo ulovit až schovanou v oddělení dětské obuvi, kde bylo strašně nutné právě seřazovat papučky podle barev. Počkala jsem až budou školkové přezůvky zcela odpovídat disperzní barevnici a požádala o druhou botu. Měla jsem pocit, že mě prodavačka popadne a za vlasy dotáhne ke krabicím. Bohužel druhá bota nebyla k nalezení. V krabicích prostě nebyla. Prodavačka udělala i průzkum prodejny. Rozumějte zařvala na celý lokál, na nějakou Marušku, jestli tam bota není. Zajímalo by mě, na co chodí prodavačky za pasem s vysílačkou. Nakonec se bota opravdu nenašla. Prodavačka to sváděla na nějakou náhodnou zlodějku, která v botě odešla. Opět jsem neudržela na uzdě svou debilní vlastnost, vtipnost za každou cenu. Ptala jsem se prodavačky, jestli by bylo tak těžké dohonit jednonohou zlodějku. Zvláště pokud odchází na kozačce s bezmála patnácticentimetrovým podpatkem. Rozhodla se mi můj nemístný humor krutě vrátit. „Počkejte a to jste chtěla tuhle kozačku?! Jak se tak na vás dívám s takovým lýtkem by vám ta kozačka stejně nebyla.“ Kráva jedna pitomá. Zesílila ve mně touha kozačky si koupit, i kdybych měla prohledat celé Brno. Nic z toho nebylo potřeba, přesunula jsem se do jiného nákupního centra. Kozačky zde měli, já jsem je po čtvrt hodině přemlouvání zipu i zapnula a vítězoslavně jsem si je koupila. Když jsem se vracela přes náměstí neodolala jsem pokušení pochlubit se té protivě obuvnické svou kořistí. Hodila jsem krabici nonšalantně na pult a poprosila ji, aby mi na tyto ČERSTVĚ koupené kozačky doporučila ideální impregnaci. Poznala je, i mě, viděla jsem v jejích očích strach, když markovala impregnační sprej. Nehodlala se ovšem v naší studené válce vzdát. Mezi řečí pronesla kolegyni: „Neměly bychom slečně rovnou doporučit i olej na roztahování kůže?“ I když jsem po jejím řevu na Marušku byla skoro hluchá, tohle jsem slyšela. Moje závěrečná pomsta ovšem byla tichá, zákeřná. Vytáhla jsem nenápadně postupně deset různých párů bot. Nejen, že jsem je vracela na jiná místa. Navíc jsem je obracela velikostními čísly ke zdi. Je fakt, že po hodině nošení kozaček jsem měla silné podezření na trombózu v obou lýtkách. Nové botičky mi navíc udělaly intergalaktické puchýře. Kolem výlohy obuvi na náměstí však vždycky procházím krokem tanečním, i kdyby se mi všechny tepny zaškrtily a z pat mi prýštily potoky krve. Pro parádu a pomstu se musí trpět!