Jak jsem si kupovala hezké prádlo

Občas mám období, kdy mám potřebu se nad sebou hluboce zamyslet. Většinou tato situace nastane, když se mám učit, psát něco do bakalářky nebo dávat pozor na přednášce. Má to vždy stejný průběh. Obyčejně rychle opustím sebereflexi svého životního stylu a zlozvyků a přesunu se na pečlivé promýšlení svého šatníku. V tomto směru jsem spokojená, moje šatna vypadá trochu jako střední veletrh s oblečením. Co mi však ve skříních chybí je hezké prádlo.

Rozhodla jsem se, že je na čase koupit si něco dospělého, krajkového. Většinou se my ženy dopouštíme takového rozhodnutí v případě, že si najdeme nového partnera. Mne teda interakce s opačným pohlavím poslední dobou zejména kvůli vědecké práci na bakalářce (HAHA) míjí, ale stejně jsem prádlo potřebovala. Ne tak kvůli náhodnému sexu, ale auto může srazit každého. Zásadně totiž přecházím v Brně na blbých místech. Situace, kdy by mě ve vážném stavu v sanitce po bouračce vyzuli z italských kozaček z jemné teletiny a prostříhali se skrze luxusní vlněné šaty ke stávajícímu prádlu, by mě jistě tak jako tak zabila. Ony samotné kalhotky s jednorožci se zářícími kamínky na hřívě nejsou až tak závadné. V kombinaci s podprsenkou s jahůdkami ovšem nepůsobí zrovna jako první slupka femme fatale. Inu vydala jsem se do obchodu. Ihned jsem pochopila, proč prádlo kupuju tak zřídka. Něco, co není vidět za cenu, kterou svět ještě neviděl. Po sdělení své velikosti prodavačce se na mě krutě usmála. „Slečno, to jste si musela někde něco špatně změřit. Takovou velikost jsme prodávali naposledy před dvěma lety. Děvčeti, kterému bylo deset.“ Sundala jsem si kabát, který asi zkresloval a prodavačka si už přestala být tak jistá mou měřičskou neschopností. I přes tohle popadla krejčovský metr, ale stejně neuspěla. Zjistila, že rozdíl pod prsy a přes prsa u mě dělá pouze nádech. Usmála se na mě, asi jako na účastníka paralympiády a odešla do zákulisí butiku. Přinesla krabičku, která byla nadepsaná hyper push-up a odeslala mě do kabinky. Když jsem si podprsenku oblékla, nahlédla škvírou a poprosila ať si teda podprsenku už zapnu a přetočím ji ze zad dopředu. Upozornila jsem ji, že k ní stojím čelem a to, co pokládá za moje záda, je můj hrudník. Zděšeně na mě pohlédla, její víra v push-up kvalitu byla otřesena. Rozhodla se nevzdat se a do podprsenky se mi snažila nahrnout kůži z půlky těla. Musím říct, že jsem po této její provizorní liposukci konečně měla pocit, že nevypadám jako svůj brácha a za její velkou snahu jsem si podprsenku koupila i s kalhotkami. Hodinu mi vysvětlovala, jak mám prádlo prát. Chtěla jsem její přednášku urychlit vtipem. Ptala jsem se, jestli se ta krajka nemusí prát v krvi novorozeňat, když je tak jemná. Zadívala se na mě takovým způsobem, že jsem se chvíli bála, že jsem se trefila. Stačí prý šampon na novorozeňata…. Druhý den jsem vyrazila v košili, kterou jsem nemusela potupně zapnout až ke krku. Teda vlastně jsem ani nemohla. Některé knoflíčky totiž nevydržely nápor nového sexappealu a balistickou křivkou opustily outfit. Ovšem musím říct, že jsem byla celý den nesvá. Čouhala mi nezvyklá část těla. Dvakrát jsem se sama sebe lekla, když jsem sedala ke stolu a jeho deska mi zabraňovala usednout. Do výstřihu mi pořád někdo čučel, což mě znervózňovalo úplně nejvíc. Připadala jsem si, jakoby mi zrovna narostly parohy. Za celý den jsem byla celá zpocená. Stavila jsem se po cestě domů v drogerii abych koupila ten nejemnější šampon pro mimina, abych mohla propocené košíčky ! něžně! přeprat. Moje prádlo ovšem nemělo dlouhého života. Bratr totiž po sečení trávy naházel do pračky svoje montérky a všechno co našel a pustil ji na vyvářku. Když jsem tedy pračku otevřela vyvalily se na mě montérky, na nichž ulpěly nazelenalé kusy belgické krajky. Zbytky molitanu z podprsenky byly protkány stébly trávy. Takže jsem u příležitosti další vlny sebereflexe udělala ještě jedno zamyšlení a následné rozhodnutí. Začnu chodit po přechodu, aby mě za žádnou cenu nemusela odnikud odvážet sanitka.