Už to budou skoro dva roky, kdy došlo na věc nevídanou a to mé autorské čtení. Pro mě to tedy nebyl okamžik, kdy jsem nabyla pocitu zadostiučinění a ozdravení sebevědomí
. Je to přesně ta chvíle, kdy se musíte přestat schovávat za lajky a blogové statistiky a říct veřejně před publikem, tohle jsem já, jsem autorka tohodle, co teď tady uslyšíte. Nemůžete použít nejzazší výmluvu a to takovou, že vám někdo ukradl k bloggeru heslo a píše pod vašim jménem všechny fejetony, které nejsou tak oblíbené.
Naštěstí to byla skupinová poprava více Mladých a Nadějných. Kupodivu jsem nešla na řadu jako první, což mě na chvíli dost uklidnilo. Do toho okamžiku, než se slečna přede mnou začala představovat. Měla nachystanou krátkou prohlídku svého životopisu, kde již ve školce klíčil mladý poeta, který již vodovčičkou do rohu obrázku vepisoval své veršíky. Následná žeň v podobě několika cen, které můžeme hravě přirovnat k Oscarům literatury. Povídka mi připadala dosti nudná, ale připisovala jsem to spíše tomu, že byla o lásce, k čemuž já přistupuji s odporem tak nějak z principu. Já jsem marně vzpomínala na svoje literární léta. V mysli mi vytanula jenom vařecha, která často ležívala vedle čistého papíru na domácí slohovku. (Maminka, jinak velká zastánkyně domluv, sahala k vařeše pouze v krajním případě. Pololetí a domácí slohovky byly přesně ta doba.)
Vedle mě si během slečnina čtení přisedl hoch, kterého jsem hned odhadla na mladého nadějného básníka. Hlavně proto, že měl každou botu jinou, třásly se mu ruce a upíral na mě zpoza přerostlé ofiny jedno oko. Nevěděla jsem, jestli si myslí, že chci být jeho nejlepší kamarádka nebo že mu chci vykuchat orgány. Svou náklonnost měnil každou vteřinou. Abych nějak rozprostřela kolegiální atmosféru zeptala jsem se ho, jestli je nervózní. Řekl, že vůbec a přitom mu z třesoucích se rukou popadaly papíry, na kterých přinesl svou tvorbu. Bylo mi ho trochu líto, tak jsem se pokusila pokračovat v nenucené konverzaci. „Je tady málo lidí, měls sem nahnat taky nějaký svoje kámoše, tahle první řada jsou všichni moji známí.“ Pronesla jsem se širokým úsměvem na jedno oko, které upejpavě střídavě hledělo na mě a na ty dvě rozdílné boty. „No..to jsem mohl, ale já vlastně…..nemám žádné kamarády.“ Vedle něho jsem si připadala jako socializační extrovert se sklonem k exibicionismu.
Samotné moje čtení to byla komedie, jako vždycky. Vzala jsem si krátkou sukni a doufala jsem, že u čtení budu stát. Inu sedělo se. Na pomoc jsem si vypůjčila obrovskou knihu o Mikoláši Alšovi, abych si zakryla kalhotky. Když jsem se naaranžovala alespoň trochu nevulgárně a pronesla název prvního fejetonu Jak jsem si kupovala hezké prádlo zavládlo v publiku veselí, že mohou výsledek nákupu přímo na živo zhodnotit. Musím říct, že se lidi i dále celkem bavili, což mě strašně překvapilo. Mně by stačilo, kdyby mi nenadávali, každý potlesk jsem vnímala jako bonus. Na vavříny mě vyneslo zjištění, že o potlesk se nestarají jenom spolubydlící ze slušnosti, ale že tleská publikum, normálně, mně! Nakonec mě ještě ukecali o přídavek, který jsem ÚPLNOU náhodou měla nahraný ve čtečce.
A tak to dopadlo k mé spokojenosti, nesla jsem se městem jako Hemingway. Zasedla jsem do rohu zapadlé kavárny, kde jsem pozorovala lidi, abych následně mohla zhmotnit jejich charaktery v některém ze svých budoucích přelomových románů. Potom jsem došla domů, zjistila jsem z fotek, že Mikoláš Aleš mou počestnost nezachránil a po celém facebooku už do konce života budou kolovat mé spoďáry, dále že používám o tón tmavší make-up, než by bylo potřeba a že došel v bytě Jar a toaleťák. Tak jsem se vrátila zase na zem, kde spisovatelé nevydělávají peníze a musí se živit něčím normální a zaobírat se i všednodenní agendou, jako je hajzlpapír.
Ale ten román, ten jednou napíšu, nejspíše o lásce…
P.S.: Překvapivě největší celebritou čtení byla Katka, protože všechny zajímalo, kdo že je tím druhým a vždycky vtipným a okouzlujícím účastníkem mých příhod.
P.P.S.: Myslím, že jí každou zmínku o ní začnu účtovat...
