Jak jsem chodila s cyklistou

Každý máme nějaké to traumátko ze vztahové minulosti. Já mám truamátko a taky skvělé kolo!

Nedávno jsem vytáhla kolo a jela trochu rozhýbat své pokroucené akademické tělíčko. Deset kilometrů od domova se mi přetrhl řetěz. Takže jsem si udělala takovou milou procházku po okolí s rukama od kolomazi. Měla jsem čas přemýšlet nad dalším fejetonem. A tak jsem si říkala, že vám napíšu, jak jsem vlastně k tomuto kolu, s vylehčenou karbonovou vidlicí, přišla.

 Jestli se protiklady přitahují, tak my jsme byli fyzikální model ve vakuu. Já jsem měla vždycky náběh na trojku z tělocviku. Sport celkově považuju za ponižující činnost, která mě pronásledovala celé mé studium. On na kole závodil. Byl i v týmu, měli všichni stejné dresy a na kolo měl ty speciální boty, co se nacvakávají a večer si dělal grafy z tepovky, kterou vozil připjatou na hrudi.

   Na druhém rande se mě ptal, jestli mi nevadí, že si holí nohy. Když mi vysvětlil, že je to kvůli odřeninám, nevadilo mi to. Nevadilo mi to do té doby, než mi před důležitými závody zadřel epilátor. Jeho ložnice vypadala jako prodejna kol. Bylo mi jasné, že pokud chci docílit rodinného štěstí, budu si muset kolo zakoupit. Už samotný nákup mě měl odradit. Jistě, nakráčet do specializované prodejny v lodičkách a šatech asi nebyl úplně nejlepší nápad. Když jsem nebyla schopna definovat svůj styl jízdy, byla jsem odsouzena k nabodnutí na špice. Můj milý byl obviněn z toho, že do obchodu tahá „hobíky“. (Hobíci jsme my všichni, co nehážeme chrhle na kole přes rameno a když vyjedeme na Radhošť, tak si tam dáme Kofolu.) Měla jsem špatné svědomí, takže jsem jako satisfakci koupila kolo, které stálo asi jako deset mých nájmů. Potom přišel nákup přilby. Moje protesty o čerstvě vyfoukaných vlasech nebyly vyslyšeny. Musela jsem vyzkoušet všechny, abych zjistila, že ve všech vypadám jako kretén. Koupila jsem si pro jistotu obrovské sluneční brýle, aby mě někdo z mých známých na kole nepoznal. Už při cestě domů si můj milý liboval, jak ihned začneme s jarní přípravou. To se mi ani trochu nelíbilo. Myslela jsem, že jako partnerský kompromis bude stačit, že jsem si kolo pořídila. Ne, že na něm budu muset i jezdit a navíc ještě PRAVIDELNĚ a bez hudby do sluchátek, protože to dělají jenom hobíci.

  Bohužel náš život se od té doby upnul pouze na podzimní časovku. Opět jsem myslela, že já se tam pojedu pouze podívat a políbit mou drahou polovičku na start a zapózovat s ním na bedně. Jaké bylo moje překvapení, když na mě z obálky vyskočilo startovní číslo s mým jménem. Ale jak víme, láska ignoruje převýšení a já jsem po pravidelných svalovicích z cyklovýletů už nějak neměla sílu protestovat. 

Atmosféra kolem časovkářského startu se mi ani trochu nelíbila. Všude stály stojany s koly, na kterých se rozjížděli a rozehřívali opálení cyklisti. Nejhorší ale bylo, že tam byly všeho-všudy čtyři děvčata. Myslela jsem si zprvu, že startujeme třeba později. Ale seznamy mě ujistily, že se opravdu účastníme čtyři.

 Samotný start byl otřesný. Moje osobní zóna byla narušena tak, že se mi ještě teď ježí vlasy na zátylku. Když totiž startujete, je potřeba aby vám někdo zezadu držel kolo. Za sedátko! Cizí ruce v takové mé oblasti… 

Byla jsem ze své vztahové submisivity dost naštvaná. Přemýšlela jsem, kdy jsem svého Armstronga naposledy dotáhla do divadla nebo na koncert filharmonie.  Za první zatáčkou jsem  si rebelsky nasadila sluchátka a s každým dalším šlápnutím jsem si malovala, jak mu to nahoře vytmavím. Samozřejmě, že k tomu nedošlo. Zmohla jsem se akorát na protestní mlčení. Zjistila jsem navíc, že jedna ze čtyř dam během závodu přetrhla řetěz a tak jsem se dokonce umístila.

 Bohužel naše láska i přes opečovávané kotoučové brzdy nevydržela. Mě nebavilo odečítat údaje z tepovky a on nechtěl v jarní přípravě jíst moje řízky. A tak mi z celé romance zbyl jenom ten diplom z časovky. A taky cyklooblečení, které mi daroval, protože během soustředění zhubnul.

  Přemýšlím, jak bych to zakončila něčím veselým. Jo třeba, asi sto metrů před domem jsem zjistila, že se mi řetěz nepřetrhl, ale jenom nějak neobvykle spadnul, takže jsem těch 9900 metrů šla úplně zbytečně. Ale alespoň jsem zavzpomínala na staré časy ve jménu fejetonu.