Jak se bránit rozhodnutí EU o přidělení uprchlíků? Žalobou na EU

EU k nám chce přerozdělit uprchlíky. Česká vláda je proti, ale může být přehlasována. V takovém případě by se měla bránit žalobou na EU. Je to - kromě vystoupení z EU - jediná právní možnost, jak se přerozdělení uprchlíků bránit. 

Evropská komise navrhuje přerozdělit do České republiky 3 procenta imigrantů, kteří žádají v EU o azyl. Podle zpráv agentury Reuters se má na začátku takto přerozdělit 40 tisíc uprchlíků z Řecka a Itálie a na naši zem by tak mělo vyjít 1192 běženců.

Evropská komise se přitom opírá o článek 78, odst 3 Smlouvy o fungování EU, který říká, že „Ocitnou-li se jeden nebo více členských států ve stavu nouze v důsledku náhlého přílivu státních příslušníků třetích zemí, může Rada na návrh Komise přijmout ve prospěch dotyčných členských států dočasná opatření.“

Evropský parlament o této věci nerozhoduje, je jen dotázán o nezávazný postoj. Rozhoduje Rada ministrů. Tam návrh projde, pokud se pro něj vysloví aspoň 16 států zastupujících aspoň 65 procent populace. Česká republika s deseti miliony lidí reprezentuje 2 procenta populace. Takovou váhu má hlas našeho ministra v Radě. Německo zastupuje 16 procent a Itálie 12 procent populace.

Z rozhodování ale bude vyloučeno Irsko, Dánsko a Velká Británie, které mají sjednanou ze společné azylové a migrační politiky EU výjimku. Na prosazení tak bude stačit 14 států, které zastupují 65 procent populace bez Irska, Velké Británie a Dánska.

Pochybnost č. 1 – nešlo o stav nouze

Jsou ale opravdu Itálie a Řecko ve stavu nouze, že EU využívá článek o 78, odstavec 3? Pokud ne, překračuje EU svoji pravomoc! Kdyby totiž nešlo o stav nouze, musela by EU použít článek 78, odstavec 2, písm. c. V takovém případě by se měl možnost k návrhu hlasováním vyjádřit i Evropský parlament a parlamenty členských států (formou tzv. žluté karty).

Tato možnost ale byla členským státům upřena a národní parlamenty nemají možnost se vyjádřit. Evropská komise obchází demokratický proces a nastoluje diktát, jakési stanné právo které by mělo být určeno jen pro mimořádný stav, kdy nelze z časových důvodů využít v naléhavé věci demokratický proces.

Pochybnost č. 2 – porušení zásady subsidiarity

Neporušuje EU zásadu subsidiarity, podle které má jednat jen tehdy, pokud se zamýšleného cíle nedá lépe dosáhnout na národní úrovni? Pokud předpokládáme, že problém uprchlíků by byl lépe vyřešen v zemi, kam uprchlíci přišli, pak je zásada subsidiarity porušena a jednání EU je protiústavní (proti smlouvám).

Pochybnost č. 3 – překročení pravomoci

Nevykládá EU extenzivně smlouvu, když navrhuje přerozdělení uprchlíků? Nemysleli tvůrci smlouvy „pomocí členskému státu v nouzi“ spíš finanční příspěvek než přerozdělení uprchlíků kvótami? O pravomoci zavést kvóty na přerozdělování lidí se nikde ve smlouvě nemluví! Není přerozdělení uprchlíků neoprávněným zásahem do národní svrchovanosti?

Na tyto pochybnosti musí odpovědět soud

Tyto otázky by měl posoudit Evropský soudní dvůr. Žaloba na neplatnost rozhodnutí je kromě vystoupení České republiky z Evropské unie jedinou legální cestou, jak se vyhnout diktátu EU ve věci přerozdělení uprchlíků.

Pokud Rada rozhodne proti vůli České republiky o přerozdělení imigrantů, měla by Vláda České republiky podat k Evropskému soudnímu dvoru žalobu na neplatnost rozhodnutí Rady podle článku 263 Smlouvy o fungování EU.

Stala se chyba, když Česká republika schválila Lisabonskou smlouvu, která přesunula otázky azylu a imigrace z oblastí, kde se rozhoduje jednomyslně, do většinového hlasování a která současně zmenšila váhu hlasu České republiky a zvětšila váhu hlasu velkých států, jako jsou Německo a Itálie. Vyzývám tímto vládu, aby využila možnosti podat žalobu na EU a rozhodnutí tak zvrátila.

Jestli nám Evropský soudní dvůr nevyhoví, bude na místě zeptat se lidí v referendu, jestli nadále chtějí být členem EU, která proti jejich vůli rozhoduje o transportech a přemisťování uprchlíků.