Metody tvorby strategie v prostředí se značnou měrou nejistoty pro plán či plány zvládnutí epidemie.
„Nevíš-li, kam míříš, zavede tě tam jakákoliv cesta.“ Tato odpověď kočky Šklíby ze známéknihyLewise Carrolla se, zdá se, ode dneška dá použít i na konání české vlády při zvládání epidemie koronaviru, přinejmenším soudě dle výroku ministra vnitra a šéfa Ústředního krizového štábu Jana Hamáčka, který řekl: „Nikdo z nás nemá detailní plán A, B, C, D, jak tu epidemii zvládneme, protože ta situace se průběžně vyvíjí.“
Nechci nikoho chytat za slovo – nemít plán, pokud nemám dostatečná data, jistě není totéž jako nepracovat na jejich získání, aby následně bylo možné nějaký plán vytvořit, a to i s vědomím, že přisetkání s nepřítelemjej bude nutné předělat, dost možná od základů. Pokud by se však náhodou tímto směrem konání Ústředního krizového štábu či jiného pravomocného státního orgánu neubíralo, je asi poměrně na místě otázka, zda není na čase se poohlédnout po někom takovém, kdo bude schopen přijít ať už s plánem či s vizí, jak jej vytvořit, přičemž následné schválení a poté kontrola realizace by stále zůstalo v gesci současných aktérů.
O jaká data se jedná, je především odhad 3 pravděpodobnostních koeficientů – pravděpodobnost, že se zdravý člověk nakazí při kontaktu s nemocným, letalita nemoci, resp. pravděpodobnost vážných následků, a v neposlední řadě pravděpodobnost, že se člověk, který se vyléčil z nemoci, nakazí znovu.
Doposud přijímaná opatření, omezení vzájemných kontaktů, nošení roušek, léčba vážně nemocných experimentálním lékem remdesivir, slouží k dočasnému vylepšení prvních dvou koeficientů, mají však i jiné nepříjemné důsledky, na jejichž zmírnění byla přijata jiná opatření. Když už nic jiného, bylo by dobré si tyto důsledky zapamatovat, protože – přestože může mít příští krize zcela jiné příčiny – ukazuje se jak zranitelnost, tak schopnost obnovy řady kritických systémů společnosti.
Z toho, co doposud o nepříteli víme, podrobný přehled přináší napříkladStátní zdravotní úřad, je důležitý údaj o předpokládané inkubační době, která se může pohybovat mezi 1-14 dni. Z toho teoreticky vyplývá jedna strategie, kdy by po 2-3 týdenní absolutní karanténě mělo být jasné, kdo se nakazil a kdo ne. Nemocné by bylo možné izolovat, čímž by se mělo zastavit další šíření. Potíž je v tom, že jednak absolutní karanténa není možná, protože existují přinejmenším jiné závažné zdravotní problémy, které by tímto byly zasaženy; za druhé, jak se ukázaloběhem minulého měsíce, současné způsoby izolace s výjimkou specializovaných pracovišť nezaručí nešíření nákazy. Kromě toho by stále existovalo riziko opětovného zavlečení nákazy zvenčí.
Druhým extrémem by byla strategielaissez-faire. Nejblíže tomuto způsobu se dnes blíží asiŠvédsko. Jakkoli toto asi nebude naše cesta, bude užitečné sledovat, jak se bude tato situace dále vyvíjet; minimálně pro případné statistické porovnání.
Tyto dvě strategie mohou představovat dva hraniční póly. To nejhorší, co by se mohlo stát, pokud by se realizovala nějaká cesta s účinností laissez-faire a dopady absolutní karantény. Mezi těmito póly však neexistuje jen jedna cesta a stejně tak patrně platí, že cesta, která funguje pro jeden národ, nemusí fungovat pro jiný, byť mohou být některé dílčí metody přenositelné. Jedním z faktorů může být ochota či poslušnost vůči nařízením centrálního vedení, která je jistě jiná v Číně, Švédsku, i u nás.
Ať už však bude strategie jakákoliv, měla by vytýčit jak celkový obrázek, tak nejbližší kroky. Vzhledem k velké míře nejistoty je pravděpodobné, že na začátku opravdu nebude možné vytvořit detailní plán a spíše bude potřeba se buď uchýlit k experimentům, jakým do jisté míry může býtchytrá karanténa, či se smířit s tím, že přijatá opatření budou mít jen brzdící charakter, tj. poskytnou čas na testování léčiv a vývoj vakcíny, či na získání dat pro vytvoření alternativní strategie. V každém případě by mělo být řečeno, jak se pozná, že daný krok či experiment splnil či plní svůj účel – ideálně dle nějakého objektivně měřitelného parametru – a jaké budou další kroky, ať už v případě úspěchu i neúspěchu. Dá se očekávat, že strategie vedoucí k cíli nějak nakonec bude muset vést k trvalému posílení 3 zmíněných pravděpodobnostních koeficientů. Bude-li existovat více přístupů, možná by bylo vhodné z časových důvodů realizovat je paralelně. Takovéto srovnání může do jisté míry přinést i porovnání dat z jiných zemí; může být jednou z rolí mezinárodního sdružení, jakým je EU, tato data posbírat a normalizovat.
Britští stratégovéPatrick Hoverstadt a Lucy Lohtvrdí, že prakticky každá strategie se musí v reálném životě vyrovnat se silami, které nedokáže ovlivnit. Přirovnávají to k působení větru a slapových jevů na mořeplavbu, a zatímco příliv a odliv jsou poměrně dobře predikovatelné, s větrem je to složitější. I tak má každý námořník volbu, zda se těmto přírodním silám poddá, či zda se je naučí chápat a využívat ve svůj prospěch.
