Valentýnský blog: Prosím, odpusť mi!

Monika seděla a přemýšlela, co má odepsat Petrovi na SMSku. Vlastně přemýšlela, jestli má odpovědět vůbec. Před měsícem ji s ním seznámila její kamarádka Jitka.  Petr, kamarád Jitčina manžela jí byl celkem sympatický. Sympatický chlap, který dosud není ženatý! V  jeho věku to už je snad něco jako zázrak. Právě došlá SMSka ji utvrdila v pocitu, že i ona na něj udělala dojem.

Jitka chtěla Moniku seznámit s NĚKÝM už dávno, ale Monika nikdy nechtěla. Nechtěla proto, že byla v neustálém kolotoči péče o dvě malé děti. Od rozvodu s Radkem zůstala sama s dětmi. Copak by měla ještě čas na vztah? Copak má v sobě tolik lásky, aby ji dokázala dělit tak, aby o ni nikoho neochuzovala? Copak je nějaký chlap zvědavý na cizí děti? I tyto otázky se jí honily hlavou, ale častokrát se přistihla, že pravý důvod tkví v něčem jiném….

Teď už má Monika pár týdnů jiný režim. Po několikaleté mateřské znovu nastoupila do zaměstnání, takže její denní rituál se už netočí hlavně kolem sedmileté Káti a tříleté Esterky. Většina času nyní strávená hlavně mezi dospělými ji donutila věnovat se po letech také sobě. Svému zevnějšku i svému nitru. Navíc její maminka před nedávnem odešla do důchodu, takže jí může s dětmi pomáhat víc, než tomu bylo dosud. Život rozvedené matky se dvěma malými dětmi je náročný. Náročný po všech stránkách. Ale od té doby, co svěřila děti pedagogickým pracovníkům, pocítila, jak obrovská úleva z ní spadla (až jí připadalo sobecké, že tak uvažuje).  I v zaměstnání, kde přichází do styku s lidmi a její konverzace se netočí výhradně kolem dětských záležitostí, trochu pookřála.

Proč by si nemohla alespoň pohrát s myšlenkou, že by po letech vedle sebe kromě svých dětí a maminky měla chlapa. Sympatickýho, pohlednýho chlapa.  Sedí v křesle a hlavou jí proudí myšlenky … o tom, jak je krásné někoho mít, jak je krásné sdílet lásku, jak je krásné vědět, že nás někdo miluje.  Vrací se do vzpomínek, kdy byla ještě s Radkem šťastná. Vlastně, když byla ještě s Radkem.  Vzpomíná na jejich první setkání, na první společný večer ve dvou, na to, jak Radek zapomněl prstýnky a málem prošvihli svatbu, na ohromnou radost z narození Káti, na společné chvíle ve třech, na to, jak moc si přál syna a pak se rozplýval nad postýlkou s malou Esterkou……………. Na to, jak se vracel z práce stále později, na to, jak si neustále hlídal mobil a bral si ho s sebou i do koupelny. Na to jak odešel. Na to, jak strašně to bolelo a kolik nocí proplakala. Na to, jak si myslela, že její život ztratil smysl. Na to, jak bylo srdcervoucí slyšet: „Kdy už přijde tatínek?“ Na to, jak každý den čekala, že se vrátí……..

Náhle se Monika zasnila. Chtěla pryč od těchto stokrát oplakaných vzpomínek. Proč se neustále trápit nad něčím, co už je dávno pryč. Chtěla teď snít. Snít o něčem krásném, milém. Zavřela oči a nechala se unášet představami. Zkoušela si představit, jak spolu s Petrem kráčejí právě probouzející se jarní přírodou. Mlčí, jsou šťastni a slova se jim zdají zbytečná. Míjejí kolem sebe zamilované páry a ona zavěšená do Petra zdraví kolemjdoucí nenuceným úsměvem.  Úsměvem, kterým říká: „Taky se cítíme tak šťastni, jako vy!“.

V tom se oba zastaví, ON ji obejme, pohladí po vlasech a řekne, jak moc ji miluje. Jak moc mu celou dobu chyběla. Jak moc se k nim chtěl vrátit a nedokázal to. Jak moc si jí váží. Jak moc si jí váží za to, co všechno byla schopná obětovat dětem. Za to, jak je silná, úžasná, skvělá.  Hledí jí do očí, ztiší hlas a říká, jak se stydí za to, jak báječnou ženskou dokázal opustit kvůli jiné. Za to, jak moc jí a holkám ublížil.

"Je mi všechno tak líto." .... „Prosím, odpusť mi, jestli můžeš!“ vybavuje si Radkův hlas.

Monika sedí, upřeně kouká na mobil a sahá do kapsy pro papírový kapesníček. Ptá se sama sebe, jestli je správné dávat Petrovi naději, když na Radka nedokáže zapomenout a pořád čeká, že se vrátí….