Telefonování za "totáče" aneb "Jsi v pořádku, zlato?"

Tak trochu ovlivněna posledním dílem páteční prime time pecky na ČT 1 Vyprávěj, si nemůžu odpustit krátkou vzpomínku na telefonní komunikaci za dob před mobilem a internetem.

Přiznám se, že na páteční večery s tímto seriálem se docela těším. Je to taková milá oddechovka, nostalgické a celkem příjemné vyprávění. Prostě takové vzpomínaní s autentickými vsuvkami, dobovou hudbou a rekvizitami. Herci, byť během téměř 25 let prakticky nestárnou, jsou sympatičtí a tak jsem ochotna seriálu tolerovat drobné nedostatky. Např. ty, kdy práci maskéra suplují sami herci a svůj věk pak demonstrují únavou ze stáří apod.

V posledním díle mě taky docela pobavilo telefonování se slovy: "Jsi v pořádku?" Mám takový pocit, že v české kotlině tato americká seriálová fráze nějak zvlášť nezdomácněla a troufám si říct, že před rokem 1989 jsem ji takto vyřčenou neslyšela snad nikdy. Zkrátka a dobře, mám pocit, že v češtině otázka "Jsi v pořádku?" vyzní spíš jako věta dotazující se na aktuální duševní zdraví s podezřením na nějaký závažnější problém.

Ale to jen tak na okraj. Sama vzpomínám, že na rozdíl od tohoto seriálu, kde je prakticky v každé domácnosti zavedena telefonní linka a meziměstské telefonní hovory se uskutečňují bez spolupráce pošty na spojení linek, u nás v rodině  neměl telefon doma široko daleko nikdo. A kdyby jen v naší rodině. Nepamatuju se ani, že by Bellův vynález zkrášloval interiér v domácnostech mých kamarádek, kamarádů a vůbec známých. Valná většina obyvatel Československa mohla neomezeně volat tak akorát z okna, zato do všech světových stran. Pro mladší, zas tak úplně od věci tato věta není - děti se domů nenaháněly mobilem, ale hulákáním z okna. V našem domě měla telefon jedna rodina a sice proto, že pán byl chirurg operatér, takže musel být nadosah. V celé naší ulici pak mělo telefon ještě pár vyvolených, ale takové terno to koneckonců vlastně taky nebylo, neboť:

a) tím, že bylo účastníků málo, neměli prakticky komu volat,

b) zbytek ulice, tehdy nevybavené ani jednou budkou v blízkém okolí si chodil volat právě k nim (co jim taky zbývalo, když byl nutně potřeba lékař nebo příslušník veřejné bezpečnosti).

No jo, oranžová telefonní budka... Pokud měl člověk štěstí, mohl si zavolat v rámci místního telefonního obvodu, v němž se právě nacházel, ovšem za předpokladu, že otvor na korunu nebyl ucpán, za předpokladu, že neměl přístroj utržené sluchátko a do třetice, pokud tam vůbec ještě nějaký přístroj byl. A v neposlední řadě, pokud nebyla porucha. Ovšem pokud byla budka funkční, mohli jste v rámci "lidové tvořivosti" vyzkoušet pár triků, jak se dovolat zdarma. Například trik s provrtanou korunou na špagátku, za kterou jste museli včas škubnout, aby nepropadla skrz. Nebo zabušení do přístroje. Ten byl v některých případech i štědrý a zafungoval jako výherní automat.

O co méně telefonní komunikace z tepla domácího krbu, o to více se naopak žhavily dráty v zaměstnání, s čímž udělal krátký proces v devadesátých letech zavedený systém, který zjistil, kdo, kdy, kam a hlavně za kolik volá. A bylo po legraci. Marně se poté mnozí snažili vytočit prozíravým zaměstnavatelem zablokovaná čísla začínající takřka magickým 0609.

Porevoluční doba vůbec zprostředkovávala telefonním účastníkům mnohé, dosud nepoznané kratochvíle se sluchátkem u ucha. Nejen ty s cílem vydělat si rychle prachy např. v Bingu nebo zjistit zaručeně správnou konstelaci hvězd. Jedna moje kamarádka dokonce vyhrožovala manželovi rozvodem, neboť její měsíční účet za telefon čítal několik tisíc a pátráním u Telecomu se zjistilo, že v hovorech převládalo číslo začínající právě na ono 0609. Samozřejmě hned pojala podezření na erotickou linku. Nespletla se, jen na vině nebyl manžel, ale poměrně dlouho zapírající syn nalézající se právě v telecích letech.

Ale kdeže loňské sněhy a vyvolávání meziměsta z kukaní poštovních poboček („Ostrava do dvojky, Praha na jedničku!“) jsou….  Mobilní přístroj na křídlech Paegasu ke mně dorazil bez předchozí domácí průpravy, neboť pevnou linku jsme doma nakonec nikdy neměli. Ale radost z toho, že můžu kdykoliv zavolat už prakticky komukoliv a nemuset hledat funkční budku v okolí, seškrabávat žvýkačku z ucha a ještě mnohdy otravovat sousedy, aby vyřídili vzkaz, byla obrovská.

Dnes už mobil taky není nějaké kdo ví co,  ale běžná nezbytnost většiny z nás. Navíc mu už značnou dobu konkurují nové výdobytky techniky, která nekráčí mílovými kroky, ale občas mám pocit, že boří hranice a pádí rychlostí světla. Když staršímu synovi vyprávím, jak jsme ještě poměrně nedávno komunikovali, nejen, že se občas směje, občas diví, ale někdy mi docela nerozumí. Např. slovo telegram už je problém v dnešní době spíš pochopit než vysvětlit. Takřka zapomenuté slovo odněkud z beletrie. Možná tak brzy v zapomnění upadne i fax. A tak si myslím, že až budu mladšímu synovi vyprávět své vzpomínky z dětství, že se mě možná zeptá, jestli jsem se narodila před tím, než tady žili dinosauři. Nebo se mě nezeptá, ale bude o tom přesvědčen.

Foto v perexu: zdroj www.blesk.cz