Jak jel expert na brouky šířit strach a nenávist do Brna

Martin Konvička a jeho kočovný cirkus jménem Islám v ČR nechceme už zavítal i na Jižní Moravu. Někteří brněnští filantropové se proto rozhodli, že takovou vlnu nenávisti musí zatarasit přívalem lásky, jak ostatně dali vědět na facebooku při inzerování své sobotní akce nazvané Valentýnka pro Konvičku. Způsob, jakým na tuto akci zvali, včetně slov, která jsem si vypůjčila do úvodu i titulku, stejně jako focení se s čajovou konvičkou, na níž je namalované červené srdíčko, mi moc láskou nezaváněl. Spíš mi přišel trapný a zesměšňující. Vypravila jsem se proto na obě akce, abych mohla porovnat, kdo bude čeho šířit víc. Kdo víc lásky a kdo víc nenávisti. 

Demonstrace svolaná hnutím IvČRN, která měla šířit strach a nenávist, se nesla v poklidném duchu, kdy vystoupili kromě Martina Konvičky, kterému patřilo úvodní i závěrečné slovo, další řečníci. Nevšimla jsem si, že by někdo z nich šířil nenávist. Strach ano, ale jako vedlejší produkt zejména v okamžicích, kdy někdo z řečníků promluvil o bezpečnostních rizicích spojených s radikálním islámem nebo o situaci v Británii, Francii či Švédsku.  Nezaznamenala jsem, že by kdokoliv z nich vyzýval k nenávisti. Naopak, mluvilo se o potřebě zachování míru pro další generace a o společném mírovém soužití napříč různými náboženstvími, kulturami či etniky. Zúčastnění demonstranti byli v pohodě a k žádným problémům nedocházelo. 

Krátce poté, co se ujala slova brněnská exmuslimka paní Bitarová a mluvila o postavení ženy v islámu a o náboženských aspektech v muslimských rodinách,  jsem se rozhodla přemístit o kousek dál, kde právě probíhala akce láskyplných multikulturalistů. Převážně se jí účastnili mladí lidé, z nichž většina měla na oděvu připlé červené srdíčko nebo drželi srdíčko na špejli. K akci jsem se dostala v době, kdy zrovna jedna z pořádajících paní Barbora zpovídala pana Lásku a to zejména ve vztahu k jeho příjmení. Ano, vždyť to byla akce o lásce.... Po chvíli dostala slovo brněnská zastupitelka paní Drápalová, která vyprávěla příběh o tom, jak jedné muslimské rodině v brněnské části, kde starostuje, přidělili byt v azylovém domě a pomáhali jim ho vybavit. Pointou příběhu je, že tato rodina byla velice slušná a mírumilovná, a hlavně, že se jí svěřili s tím, že je pro ně nejdůležitější žít v míru. Prostě, že nechtějí válku, ale chtějí své děti vychovávat v míru. Tomu říkám objev století! Která rodina s dětmi jakékoliv kultury či náboženství nemá stejné priority.... Tímto dojemným příběhem si ale aktéři zasadili vlastní gól. Muslimská rodina s dětmi přece svou zemi opouštěla z důvodu hrozby nějakého reálného nebezpečí. Předpokládám, že tím nebezpečím nebylo hnutí IvČRN ani jeho sympatizanti. 

Zajímavým momentem bylo, že každý řečník, na kterého jsem měla u srdíčkové stánku štěstí, po pár větách pronesl dodatek, že oni nejsou ti plní nenávisti, oni nejsou jako ti, co demonstrují o kousek dál. Oni jsou plní lásky a pochopení, oni chtějí žít v míru se všemi! Na rozdíl od těch, co demonstrují o kousek dál. Od těch, co jsou plní nenávisti. Ano, od těch xenofobních jedinců, kteří paušalizují a ojedinělé skutky několika jednotlivců, kteří se vyskytují v každém společenství, vztahují na všechny.

Současně probíhal takový náboženský kvíz, kdy někdo z pořadatelů akce pokládal přítomným otázky na téma islám. Např. "Co muslimové nejedí" a nabídl varianty: párek, hovězí maso nebo vepřové maso. Kdo z účastníků uhodl, tomu usměvavá slečna nabídla perníkové srdíčko.  Na pódium byly dále vyzvány dvě postarší dámy, které vyprávěly o tom, jak žily 40 let v arabském světě. S láskou vzpomínaly na to, jak se k nim vždycky místní lidé chovali moc hezky, jak mile je přijaly, jak se jim tam moc líbilo a současně zdůraznily, že žádné zahalování ani šaríu vůbec nepoznaly. Nejraději by tam žily dodnes a kdyby nemusely, zpátky do ČR by se nevracely. Vyprávěly tak poutavě, až to jeden z postávajících před stánkem nevydržel a šel jim na to říct svůj názor. Dámy na pódiu okamžitě změnily výraz i tón  hlasu a rebel byl uklidněn pořadatelem. Samozřejmě mírovou cestou. Žena v černém šátku, která poskakovala před stánkem, se podívala na rebela a opakovaně zvolala "Salam alejkum"! Co nám vlastně chtěly nebo měly dámy říct? Že zahalování i šaría je něčí výmysl? Zřejmě ano, nicméně svým vystoupením naopak jen prezentovaly a potvrdily to, o čem se rovněž mluvilo na sousední demonstraci a sice o problémech, se kterými se řada zemí arabského světa potýká. Proč by se jinak po 40 letech vracely, když se jim tam ještě donedávna tak hezky žilo.

Ke konci shromáždění paní Drápalová upozornila na velké papírové srdce, na které mohli zúčastnění napsat svůj vzkaz pro pana Konvičku. Současně neopomněla dodat, že po skončení této srdíčkové akce mu přijdou velké srdce se vzkazy předat a že jen doufá, že se tento akt obejde bez krveprolití. Nakonec řečníci vypustili do vzduchu plastová červená srdíčka..... a hned na to zahájila tanečními kreacemi již zmíněná žena v černém šátku arabskou diskotéku.

Když srovnám obě akce, musím říct, že pokud by se mělo soutěžit o to, kdo předvede víc nenávisti a netolerance, tak z mého pohledu jednoznačně vyhrává skupinka srdíčkových multikulturalistů. Nepochopila jsem, proč se tato akce nesla na vlně šíření lásky, když celou dobu byla (samozřejmě mohu hodnotit pouze tu část, které jsem se účastnila) protkávána narážkami na právě probíhající nenávistnou akci o kousek dál. Docela to vypadalo, jako by se zúčastnění předháněli, kdo si víc rýpne do pana Konvičky a jeho přiznivců. Taky mávátka ve tvaru konvičky, na kterých byla lebka s překříženými hnáty, mi dvakrát tolerantní a láskyplná nepřipadala.  

Ptám se, jaký smysl mají takové akce? Dehonestování občanů, kteří poukazují na problémy, které způsobují radikální islamisté a veřejně projeví své obavy o budoucnost své země, potažmo celé Evropy, přece nemůže být chápáno jako projev lásky. Plná ústa tolerance, lásky, míru.... ale přitom zřejmě nejsou schopni tito tolerantní hlasatelé lásky pochopit smysl a význam slov, která zazněla na sousední demonstraci. Ale možná to ani pochopit nechtějí. 

   Všechny fotografie v textu: autorka článku.