Název podle filmu o mojí oblíbené kapele k článku na toto téma může být možná podivné, zvláště s přihlédnutím k významu slova mňága, ale vzhledem k tomu, že poslední týdny mého těhotenství připomínali stále tu stejnou písničku, nemohu jinak. A kdyby ani to nebylo dost na vysvětlenou, můžete název článku připsat opět těhotenským hormonům. Na ty se dá vymluvit téměř vše.
Je fakt, že poslední týdny s obřím břichem mi stále zněla v hlavě jedna a ta samá písnička-Made in Valmez. „Jdu, co noha nohu mine“ byl stav, ve kterém jsem si kvůli bolesti všech kostí v dolní části trupu, o kterých jsem neměla dřív ani páru, připadala jak kachna. „Zkouším se prokopat ven“ jsem si taky zpívala tak 10x denně, protože moje dítě, kterému bylo prorokováno 4 a více kilo, se do toho dokázalo pořádně opřít. Nejen, že pořádně kopalo, ale mám pocit, že díky mému neustálému poslechu rockové muziky v těhotenství se mimčo naučilo i házet hlavou a vždy se mu podařilo skvěle praštit přímo některou z již zmiňovaných kostí. Nejčastěji jsem si však zpívala: „nic mi není, přitom melu z posledního…“ Na jednu stranu jsem byla šťastná, že jsem zdravá a opravdu mi nic není, že miminko je zdravé a že za pár týdnů se stane něco úžasného, na druhou stranu bylo fakt těžké to vydržet a mlela jsem z posledního.
Když jsem se každý týden kolébala kachní chůzí k doktorce, doufala jsem, že vždycky řekne, tak už, šup s tím ven. Ale stále nic. Později jsem nebyla schopná se ani kolébat sama, a tak jsem se zavěsila buď do mého manžela, nebo mi rovnou přistavil auto. Když mě na poslední prohlídce viděla paní doktorka, zřejmě se jí zdálo divné, že už chodím tak rozkročená, že zabírám v porodnici na šířku víc než půlku chodby, naplánovala mi císařský řez. Dalším faktorem pro toto rozhodnutí bylo, že na ultrazvuku neustále vyskakovali neuvěřitelné rozměry mého dítěte, odhadem mezi 4 a 4,5 kila. Přiznám se, že i když jsem byla z rozhodnutí, že přirozený porod pro ně není vhodný, smutná, tak při představě, že k té dosavadní bolesti přibude další a vyleze ze mě obr, jsem tedy souhlasila.
Naplánovali mi to ale až za týden a dalších 7 dnů kachní chůze, obrovských bolestí a nevyspání z nich plynoucí, bylo pro mě nepředstavitelných. Už jsem se nemohla dočkat, až to mrně ze mě bude venku. Rodině jsem trochu zalhala a řekla, že to bude až za 8 dní, aby ještě nestresovali za mě, s tím, že je pak aspoň překvapím. Následující den pro mě byl utrpením, protože jsem přes svůj stav obejít kvůli předoperačnímu vyšetření ještě pár doktorů a kolébáním už to nešlo a tak mě celý den vozil manžel. Od každého doktora jsem si ten den vyslechla, že už vypadám na rozsypání a že to snad ještě dneska bude. Bolesti se stupňovali až k pláči a v tom nezasáhl osud v podobě kontrakcí ani prasklé vody, ale můj manžel, který si mě nesoucí moje obří břicho vyfotil, popadl už několik týdnů sbalenou tašku a prohlásil, že odjíždíme do porodnice a v takovémto stavu se už nevrátím. Přece jen mi řekli, že kdyby mi bylo hůř, tak mám přijet hned. Tak se jelo. Nevím, jak v takovém případě funguje souznění duší Vám blízkým, ale když jsme večer čekali s manželem na pohotovosti na příjem, volaly nám obě naše maminky, což bylo v tu pozdní hodinu celkem neobvyklé. Tak jsme to nezvedli a odbyli je sms, že už je pozdě a ozveme se zítra. Přece je nevyplašíme.
Asi jsem nevypadala opravdu moc k světu, takže si mě tam nechali přes noc na pozorování a protože nebyl žádný volný pokoj, tak jsem se i přes plánovaný císařský řez dostala i na porodní sál. Manžel se šel vyspat domů, a jak prve řekl, já jsem se už nevrátila. Musím říct, že porodnické lůžko v takovém stavu fyzického rozpoložení pro mě bylo ke spánku daleko lépe uzpůsobeno, než moje superskvělá matrace doma v posteli. Přece jen na ní nemám ta oka, kam se člověk hezky opře nohama. I přes to, že mi zasloužilé matky stále opakovaly, ať se vyspím, dokud můžu, spánek byl pro mě poslední měsíce kvůli bolestem a neustálým pochůzkám na záchod naprosto nedostatkové zboží. I přes pohodlí nemocničního lůžka se mi ale nepodařilo moc vyspat, protože jakoby to mrně tušilo nějakou blížící se katastrofu, celou noc se mrskalo a to, že jsem měla na břiše dvě hodiny monitor, mi dávalo pořádně „sežrat“.
Ráno můj kachní pochod a zubožený stav doktory asi už přesvědčil a tak mě zařadili do porodního plánu ten den. Ráda bych řekla, že přestože zde popisuju svůj stav jako zubožený, jde o pocit zcela subjektivní a absolutně si nedokážu představit mnohahodinové kontrakce a bolesti spojené s přirozeným porodem. Tímto zde skládám poklonu všem ostatním ženám, které to zvládly. Ne, že by následný 24 hodinový pobyt na JIP po císařském řezu byl příjemný, ale myslím, že je to nesrovnatelná situace.
Když jsem teda dostala informaci o plánované cestě na operační sál, šlo všechno hrozně rychle. Manžel byl u mě do půl hodiny, s tím, že na operační sál nepůjde, ale počká, dokud miminko nebude venku, protože je to přece jen operace a na operaci ledviny by se mnou prý taky nešel. Dostala jsem na cestu cévku, což při těch bolestech bylo opravdu na poblití. Když mě překládali z jednoho lůžka na druhé, hrála písnička Chlap z kríža od Szidi Tobias, což sice není úplně pozitivní písničku, ale ta rocková muzika mě v tu chvíli trochu „nakopla“. V místnosti před operačním sálem jsem podepsala informovaný souhlas s tím, ať si se mnou dělají, co chtějí, jen ať mě už nic nebolí. Jen tak mimochodem doktor ukázal po mé pravici a řekl mi, že tam sedí můj manžel, což mě naprosto překvapilo. Vypadal možná stejně vyděšeně jako já, ale přesto se nechal od personálu ukecat a obléct do slušivého zeleného jednorázového oblečku.
Když mě přivezli na sál, bylo tam několik příjemných lidí, kteří se na mě usmívali při poslechu rádia, a musím říct, že jejich chování a pohoda mě také trochu zklidnila. Byla tam ale hrozná zima, ale když mě v zápětí do zad píchla malinkatá včelička s lokálním anestetikem, najednou se mýma nohama rozlilo krásné teplo a veškeré trable, kvůli kterým jsem do té doby fňukala, byly pryč. Přehodili přese mě několik plachet, které umě zašněrovali tak, abych si nedohlédla dál než na prsa, pravou ruku někde pod tím, levou připravenou na dávkování různých „záchranných“ prostředků během operace.
Přestože jsem byla operovaná už několikrát, vždy to probíhalo v celkové narkóze, takže to pro mě byla i z tohoto pohledu nová zkušenost, stejně jako to, že mělo za chvíli přijít na svět moje první dítě. Pravou rukou jsem nervózně poklepávala pod prostěradlem, až jsem nahmatala kus molitanu, o kterém jsem si myslela, že na něm ležím. Až po chvíli mi došlo, že to není molitan, ale moje odumřelá noha, takže mi došlo, že už skutečně nic necítím. Doktoři to zkoušeli taky, zřejmě mi ze spodu těla udělali woo-doo panenku a píchali mě špendlíčky, ale už jsme opravdu necítila nic a šlo se na věc. Manžel mě celou dobu držel za levou ruku, do které anesteziolog neustále pouštěl nějaké tišící prostředky, podle toho co jsem mu hlásila, jako třeba to, že se asi pozvracím, což v leže šlo jen těžko, tak jsem byla ráda, že mi na to něco dal a nepovedlo se mi prozvracet tak kouzelný moment, jako je přivedení dítěte na svět. Vyhrávala muzika, anesteziolog a můj manžel vtipkovali o tom, že jsem i přes svůj stav, jako hnidopich věrný svému zaměstnání, kde adaptuju a překládám informované souhlasy, našla v informovaném souhlasu porodnice drobnou nepřesnost a tak plynul čas nějak ve veselém duchu. Ano, je to k nevíře, ale na operačním sále při porodu byla sranda. Hmm, možná mi neměli dávat tolik těch léků.
V jednu chvíli se doktor zeptal manžela, proč původně nechtěl jít se mnou a ten se mu pokoušel vysvětlit, že nechtěl nejen vidět operaci, ale také slyšet to mlaskání a cinkání nástrojů, prostě takový ten kravál. A v tom doktor řekl: „ A tento kravál Vám nevadí? To je Vaše dítě“. A v tom nám došlo, že se sálem rozléhá křik, ten nejkrásnější pláč, jaký jsem kdy v životě slyšela, pláč našeho miminka. Ani teď nevidím přes slzy na monitor počítače, když to píšu, jak mě to s odstupem dvou měsíců dojímá. Byl to ten nejkrásnější okamžik v mém životě. Na světě byl David. Pan doktor ho zvedl nad plentu, abychom ho viděli. Byl celý bílý, jakoby právě dobojoval v bahně, přesto byl nejkrásnější na světě. Byl to kouzelný moment, na který nikdy nezapomenu. Jeden muž mého života mě držel za ruku a druhý právě přišel na svět. Štěstím jsem se rozplakala a v tu chvíli jsem se vrátila do reality, protože mě veškerý personál začal uklidňovat, protože okolní přístroje začaly kvůli mému rozrušení a tlukotu srdce naprosto šílet.
Bylo těžké se uklidnit, ale viděla jsem, že náš poklad je v dobrých rukou a pod dozorem mého manžela, který ho doprovodil k ošetření a nezbytným vyšetřením. Celou dobu, co jsem tam ležela sama, jsem z povzdálí slyšela ten krásný pláč našeho křiklounka a manžela, který říkal: „Přece by Tě můj hlas měl uklidnit, vždyť mě znáš už z bříška“. Ale neuklidnil. Za pár minut se pláč přiblížil a na prsou a na rameni mi přistál malinký uzlíček štěstí. Byl to naprosto nepopsatelný pocit. Podíval se na mě těmi krásnými kukadly a přestal plakat. Maminku si z bříška asi pamatoval lépe. Měl malinkou čepičku, ale manžel mě uklidňoval, že má vlásků plnou hlavu. Držela jsem našeho synáčka, manžel nás objímal a já jsem byla šťastná, že jsme v tu chvíli všichni tři spolu.
A když se teď ráno vzbudím, překvapivě lépe vyspaná než v těhotenství a náš chlapeček v postýlce krásně odfukuje, upřeně se na mě dívá těma svýma očkama nebo vyloudí v obličeji bezzubý úsměv, tak mi občas v hlavě zní písnička: „Pompeii od Bastille“. Žádnou obsahovou spojitost ale nehledejte. Tato písnička vyhrávala z rádia právě ve chvíli, kdy nastal ten šťastný konec těhotenství - narození mého syna.
