„Ahoj matko“ jsem poprvé slyšela ve chvíli, kdy jsem si to, že budu matka, neuměla ještě ani představit. Že budu za pár měsíců matka, jsem věděla více než jednu čtvrtinu roku a i přesto, že jsem neměla ještě žádný hmatatelný důkaz, někteří lidé už zapomněli moje jméno a nahradili ho touto přezdívkou. Já jsem věděla, že mám to těhotenství maskovat co nejdéle. Možná jsem pověrčivá, ale dokud ze mě to stvoření nevyleze, myslím, že mi tak nikdo říkat nemusí. Abych byla upřímná, krom mého očekávaného dítěte mi tak vlastně nemusí říkat nikdo nikdy.
Další skvělou a „vtipnou“ přezdívkou je „tlusťoch“. Sama jsem držkatá, takže každému dovolím, aby mi tak jednou řekl, případně se mě zeptal, jestli jsem dneska nevyjedla celou ledničku nebo případně nesežrala celou rodinu a překřtil mě na Otesánka. To mi až tak nevadí. Co mi ale vtipné nepřijde, když mi tak jistá osoba říká po zbytek těhotenství každé ráno v práci, čili asi stokrát a pokaždé se tomu zasměje. Na druhou stranu, je fajn, každé ráno někomu zlepšit náladu, budu to brát jako pozitivní příspěvek společnosti.
Naštěstí jsem alespoň vdaná, ale bohužel některé moje těhotné kamarádky to mají ještě složitější o: „Kdy se vezmete?“ a sousloví „teď už byste měli“ a „udělat správnou věc“. Nevím sice, jak rychlý sňatek, kdy se nevěsta honem honem snaží nasoukat do šatů nadměrné velikosti, pomůže v budoucnu s kojením a uspáváním dítěte, ale zřejmě to nějaký vliv má.
A přichází ohmatávací fáze. Jsou lidi, kteří se zeptají, a můžete jim taktně říct, že ještě není na co šahat. Ve chvíli, kdy už je, tak jim to třeba i dovolíte, protože je máte ráda a jsou Vám sympatičtí. Ale bohužel některým fakt jen těžko vysvětlíte, že to na co Vám šahají je zatím jen špek a že je to 5 cm malinké dítě ještě tak další 3 měsíce nekopne. Je jim to fuk, stejně jako to, že na vás šahají, aniž by se předem zeptali. Když už drží ruku na Vašem pomalu se kulatícím břichu, neopomenou komentovat i zbytek tohoto procesu: „máš už jméno; bliješ ráno; ty vole, ty máš kozy; dej si, jíš za dva; páni to je pupek, kdy to čekáš? Až za 4 (3,2,...měsíce)? A nebudou to náhodou dvojčata?“
Zdá se Vám, že hladina těhotenských hormonů musí každou chvíli přetéct a že vybuchnete, ale ještě nejste u konce.
Bez dotázání zjistíte, že asi 10 kolegyň z práce, 20 prodavaček v obchodě a 50 ženských v tramvaji to mělo tak a tak, že si máte užívat, dokud to jde, protože život, který jste žila doposud, už skončil a už se nikdy nikam nedostanete, hahaha. Obzvláště nepříjemně to působí ve chvíli, kdy jste skoro omdlela, ležíte někde na lavičce případně na gauči v obchodě s nábytkem, a když už si myslíte, že osoba, která k Vám přistoupila, Vám chce přinést skleničku vody nebo Vám pomoci domů a místo toho si vyslechnete tyto dobré rady. Je to s těma Vašima dětma fakt tak hrozné? Jo jasně, život se mi změní. Ale neskončí. Ne, že bych si nerada vyslechla zkušenosti, ale až je budu chtít slyšet, tak si o ně řeknu. A taky zřejmě lidem, které znám a mají to podobně jako já a ne někomu na autobusové zastávce ve chvíli, kdy je mi na zvracení a sotva lezu domů.
Nevím ani, jak si mám moc v těhotenství užívat, dokud to jde, jako ono to moc nejde, když jste milovník červeného vína, paštik a steaků, to se naopak těšíte, až bude „po všem“. A taky pokud je vaše hobby tanec, tak sotva si ho nadužíváte dopředu, když vážíte od 10 – 20 kilo víc, než když jste tančili salsu na 10cm vysokých podpatcích. Jediné, co si v těhotenství užívám je to, že mě v MHD většina lidí pustí sednout, protože jsem nepřehlédnutelná. A při vánočních nákupech mě paní prodavačka zavolala na začátek fronty, když viděla, jak zelenám a v ruce držím jen jednu věc.
A ještě se mám prý vyspat, dokud můžu. Tak tady musím konstatovat, že se překvapivě těším, až porodím. Myslím si totiž, že to, že budu vstávat každé dvě hodiny na kojení, i když to bude asi šílené, nemůže být už horší než to, že vstávám každé dvě hodiny na záchod a zbytek noci trávím tím, že se snažím vypolstrovat všemi polštáři, abych našla polohu, při které mě nebolí kyčle, stydká kost, záda, nepálí mě žáha, nedusím se a při které se dostanu aspoň do mikrospánku. Vstávání k tomu mrněti bude mít větší smysl než toto všecko a vyspím se konečně ve svém těle.
Takže co dělat proto, abyste všechny tyto, byť dobře myšlené rady a dotazy přežila? Usmějte se a nemluvte. Odejděte. Budou vás mít sice za asociála nebo protivu, ale ve chvíli, kdy si to budou myslet, vy už tam nebudete. A nebo buďte stále společenská a radši jim povězte o těch báječných věcech, kterých si v těhotenství skutečně užíváte – zvracení, hemeroidy a zácpa.
