Dozrála jsem do věku, kdy se kolem mě začala většina kamarádek zakulacovat přes břicho a aniž bych to věděla, když jsem si z nich na firemní ochutnávce vína utahovala, sama jsem už byla asi druhý týden „v pasti“.
Někdo tam na hoře si asi řekl: „Holka, ty si žiješ bezstarostně! Trochu ti to zkomplikuju“. No, ještě, že jsem ten večer stihla ochutnat pár fakt dobrých vzorků. To bylo taky poslední večer, co jsem degustovala. Ráno jsem se divila, jak je možné, že jsem tak strašně unavená, když jsem šla spát už v 11 a jak je možné, že se ani nemůžu postavit na nohy a jít do práce. Nechala jsem tedy všechny při tom, že ležím doma s kocovinou a celý den spala.
Druhý den se to opakovalo, přesto jsem se doplazila do práce a pak zase domů. Jen ze srandy a zvědavosti jsem si udělala těhotenský test, jako už mnohokrát před tím, když nastaly nějaké pochyby. Na základě romantických filmů a popisu všech nadšených maminek jsem si tuto chvíli života představovala velmi poeticky. No v mém případě se to tak poeticky nejevilo. I přesto, že to nebyl můj první těhotenský test v životě, načurat do kelímku je vždycky boj. Kluci to s tím mířením při močení mají prostě jednodušší, co si budeme povídat. Když se mi aspoň něco podařilo zachytit do kelímku, namočila jsem tam podle návodu papírek.
Přestože píšou, že výsledek se dostaví do minuty, než jsem stihla utřít počuraný záchod a umýt si rychle ruce, což mi přišlo asi jako 10 vteřin, výsledek se dostavil. Pak už se ozývalo ze záchodu jen: „No ty vole, tý vole, ty vole…“. Když jsem vylezla, tak se mě vyděšený manžel ptal, jestli je mi zle a já mu jen s třesoucíma rukama předala papírek se dvěma čárkami se slzami v očích a slovy: „Jak to zvládneme, vždyť ani nemáme hotový byt?!“. Jestli si toto bude jednou číst moje dítě, tak zřejmě nepochopí moje pocity do chvíle, než se dostane do stejné situace. Naštěstí můj manžel situaci naprosto bravurně zvládl a byl tak šťastný, že jsem se dokázala uklidnit.
Bohužel na nějaké společné vstřebávání největšího zlomu v našem životě nebyl vůbec čas. Rychle jsem se objednala na pondělí k doktorovi a za hodinu jsem vyrážela s kamarády na fesťák a manžel na fotbalový turnaj. Měli jsme hodinu na to, to rozdýchat a vymyslet pro mě alespoň základní lži, jak ty dva dny přežít. Tři hodiny v autě, s kamarády na zadní sedačce, jsme se na sebe jen zmateně dívali a kamarádi to naštěstí odkecali za nás. Na rozdíl od nás se jim ani nezdálo divné, že můj muž rozrušením zapomněl odbočit z dálnice u Břeclavi a jel dál na Slovensko. Když jsme se pak po pár hodinách jízdy s manželem rozloučili, zůstala jsem sama se svým objevem a s vyhlídkou na největší pařbu roku bez kapky alkoholu a s kamarády, kterým jsem nechtěla nic říct. Na(ne)štěstí jsem to loni tak přehnala, že jsem všem řekla, že letos to zvládnu bez alkoholu a celkem to vyšlo. Nebyla to tak úplně pravda, ale myslím, že tři deci vína za celý víkend byly více než úspěch.
Celý víkend jsem tedy vždy několik hodin v ruce mnula pohárek s totálně zteplaným vínem a do toho potkávala po roce spoustu známých, kteří si samozřejmě neodpustili klasické dotazy typu: „A kdy vy si už taky konečně pořídíte miminko?“. Sama se svou několik hodin starou informací jsem jen něco blábolila a omočila si rty v teplém víně a s kyselým úsměvem jsem si to šla poslechnout znovu za roh. Ze všech těch hlasů nakonec výrazně vystoupil jeden, který mě asi dorazil více než ty „pozitivní“ dotazy, který patřil mému kamarádovi, který tlačíc kočár mi tiše říká: “Pro Boha, jestli nemusíš, ještě si toto nepořizuj, to je fakt šílené“! Děkuji za radu, přesně tu jsem teď potřebovala.
V neděli odpoledne nás manžel vyzvedl a vezl nás zase mlčky do Prahy. Doma jsme pak vyzařovali velmi rozporuplné pocity. Já, totálně zblblá kecama z celého víkendu jsem byla totálně hysterická (promiň, dítě moje) a můj manžel zářil štěstím a velice mě podporoval a uklidňoval. Konečně nastalo pondělí ráno a já celá zběsilá běžela k doktorovi. Ten byl nejvíc ze všeho překvapený tím, jak jsem to zjistila, když jsem těhotná asi 2 týdny. No říct, mu, že jsem si dělala test ze srandy, asi bych vypadala jak idiot. Stejně to za chvilku poznal sám. Když mi ultrazvukem přejížděl břicho a ukázal nějaký zapouzdřující se tmavý flek v bílém kolečku a pogratuloval mi, začala jsem se hystericky smát. V romantickém filmu bych zřejmě láskyplně hleděla na flek na monitoru a brečela štěstím, ale toto byl můj život a teď jsem viděla něco, co se pokoušelo začít zase žít ten svůj.
Vzhledem k „pokročilosti“ těhotenství mi pan doktor zakázal všechny moje sportovní a taneční aktivity, než se mi tam moje zapouzdřující plovoucí kolečko chytne. Objednal mě na kontrolu za tři týdny a poslal mě pryč očekávat další vývoj. Do práce jsem došla jak smyslů zbavená a podobně to se mnou šlo asi týden.
I přes to, že jsme těmto věcem „nechali volný průběh“ a už to trvalo víc než rok, nepřišla taková ta šťastná euforie, jak jsem očekávala a jakou by si moje embryo v té chvíli zasloužilo. Myslela jsem, že až nastane taková situace, budu se stále usmívat, létat na obláčku, mluvit o zázraku a radovat se. Bohužel se dostavila asi týdenní permanentní hysterie, kdy jsem myslela, že mi můj manžel o hlavu omlátí rozvodové papíry a už byly i chvíle, kdy jsem měla sto chutí najít mu lepší ženu, než jsem já, jen aby nemusel žít s tou hysterickou fúrií, která se ze mě stala. Vůbec jsem nechápala, kde se to všechno bere a proč reaguju takto, proč se spíš neraduju, napadaly mě samé sobecké věci týkající se mě, mě a jenom mě a dokonce už jsem začala hledat psychologa. Zní to asi šíleně, ale trvalo mi to týden, než jsem se s tím srovnala. Taky jsem si říkala, že jestli toto je začátek, tak co se pak pro Boha stane, kdyby přišla laktační psychóza.
K mému štěstí mě ale neopustil ani manžel, ani jsem nemusela k psychiatrovi a hormony si s tímto stavem nakonec poradily samy. Došlo mi, že můj život tím nekončí a že se naopak stalo něco neuvěřitelného a v době všech umělých oplodnění naprosto zázračného. Můj neustále mě povzbuzující manžel, kterého by měli za ten týden pozlatit a vystavovat ho všude jako vzor chlapa s železnými nervy, mě stále přesvědčoval, že tu bude vždycky se mnou a bude mi pomáhat s miminkem, na které se moc těší a že se nemusím bát. Aby mě rozptýlil, našel mi dokonce i aplikaci, která vypočítala předpokládaný den početí, což mě opravdu pobavilo, protože to byl asi jeden z nejvíce bezstarostných a šťastných dní, který jsem za poslední dobu zažila a tak mi došlo, že jsme přece museli stvořit něco, co bude naprosto šťastné.
Když jsme pak za další dva týdny dorazili oba k doktorovi na ultrazvuk a uviděli jsme, že z mého malého kolečka se mezi tím vyklubalo mini-miminko s miniaturním srdíčkem, už jsem věděla, že tohoto několika milimetrového človíčka si prostě necháme na celý život. Zase jsem se začala hrozně smát, ale už to nebylo hysterií, ale štěstím.
