Šátky s miminky nosí jen potřeštěné hippiesačky. Tak fajn, ještě moje nejlepší kamarádka a o té si většinou nemyslím, že je potřeštěná a ani není hippie. Až já budu mít miminko, tak ho budu vozit v kočárku a případně, až bude trochu větší, dám si ho do sportovního nosítka, to se ke mně přece jen víc stylově hodí. Nebudu se omotávat nějakým šátkem jak indiánská babička. Stejně se mi ty šátky zdají nebezpečné, vždyť to mimino musí z toho vypadnout. Člověk to blbě utáhne a už to letí. Ne ne, ani omylem.
To jsem byla já před půl rokem. Možná ještě před více než třemi měsíci, kdy mému synovi bylo šest týdnů. Razantně jsem odmítla kamarádčinu nabídku, že mi šátek půjčí. Od této nabídky neuplynul ani týden a já jsem se zeptala sama, jestli si pro něj můžu přijet a jestli mi ukáže úvaz pro to miminko. Brala jsem to jako z nouze ctnost. Můj synáček se od narození hrozně rád nosil a já jsem mu to nikdy neupírala, nosila jsem ho, jak jsem mohla, krom venkovních procházek, kde většinou spinkal v kočárku. Doma jsem kvůli nošení na rukách nic sice neudělala, ale bylo mi to fuk. Jídlo jsem měla navařeno dopředu v mrazáku a najíst se a uklidit jsem mohla, když malý spal. Je pro mě prioritou a hotovo. Řeči o tom, že si ho naučím na ruce a bude rozmazlený nebo že ho mám nechat vyřvat, jsem úplně ignorovala, protože jsem nechápala, proč bych to stvořeníčko měla tak trápit, když jeho pláč znamená, že mu něco je nebo se bojí, nemůže se přece jinak vyjadřovat. A když se chce tulit, znamená to, že potřebuje moji péči a podporu, ne, že by to byl měsíční rozmazlený spratek. Tuto teorii mi potvrdila i jedna známá-pediatrička, a i proto jsem remcaly ignorovala. Navíc, i kdybych to potvrzené neměla, jsem přece jeho matka a nějak tak instinktivně cítím, co v danou chvíli dělat.
K mojí radosti klouček rostl jako z vody, i když v tomto případě jako z plnotučného mléka. Ve chvíli, kdy jsem šla kamarádku poprosit o půjčení šátku, vážil už 5 kilo a můj permanentní nedostatek hořčíku mi začal způsobovat křeče v rukách. Kamarádka mi ukázala úvaz kolébky velice srozumitelně a i přes prvních pár zdlouhavých pokusů jsem to později zvládala sama a celkem rychle. Zjistila jsem, že krom nošení malého je šátek dobrý také na jeho uspání a ještě při tom stihnu udělat spoustu dalších věcí od věšení prádla po tancování merenque. Občas jsem si tedy miminko v šátku doma ponosila a jednou jsem s ním taky vyrazila na návštěvu. Reakce byly vesměs pozitivní. Nejvíce mě překvapila moje babička, která se furt strachovala, aby se v tom malý neudusil, že to viděla ve zprávách. No je to sice smutné, že se to někomu stalo, byla jsem však překvapená kvůli tomu, že babička mě tak nosila jako mimino taky, což mám dokonce několikrát fotograficky zdokumentované. Na to mi jen zopakovala, co bylo ve zprávách. Tchán to sice nekomentoval, jen občas prošel kolem a jemnou poznámkou nebo pouhým zrakem kontroloval, jestli má náš brouček dost velký průduch na dýchání. Jinak to rodině a všem kolem přišlo úplně normální a neměli k tomu takové kecy, jako já původně.
Jak můj chlapeček povyrostl, kolébka se vázat nedala a tak jsem ho zase občas poponesla v ruce nebo svezla v kočárku. Přišlo léto. Maličký v kočárku neustále brečel a já jsem si myslela, že je to tím horkem a tak jsem se snažila ho kojit co nejčastěji, než mi došlo, že ani tak netouží po chladném (no chladném - 37 stupňů) nápoji v tom vedru, ale po mé či manželově náruči a zřejmě také po výhledu na okolní dění. Tak jsem ho občas nesla a kočár tlačila před sebou. O několik dnů a rozbolavěných zádových svalů později, jsem si vzpomněla na šátek a začala na internetu hledat další úvazy pro větší děti. Jeden jsem se naučila tak rychle, jak žalostně můj chlapeček brečel. Hned poprvé se mu v šátku „v sedě“ líbilo. Já jsem byla taky nadšená, protože už se krásně usmíval a momentálně nenáviděný kočár jsem mu nenutila. Přestože byl ergonomicky „zavěšený“, nechtěla jsem, aby se nosil celou dobu a tak jsem se po několika dnech přece jen osmělila vyzkoušet kočárek. Můj synáček, už asi pochopil, že je kočárek jen na částečnou dobu a přepravu a vůbec nebrečel.
Ve stejném týdnu, jako jsem začala mého maličkého znovu nosit, jsem se také začetla do zajímavé knihy srovnávající péči o dítě a výchovu mezi jihoamerickými Indiány a Evropany. Knížku mám sice stále ještě nedočtenou, mám přece jen důležitější „věc“ na práci, ale už teď jsem z ní vyčetla, jak důležité je tulení a nošení pro budoucí psychickou pohodu a samostatnost dětí. Aha! Takže další důkaz, že to tulení a nošení bylo nakonec všechno správně. Jen kdyby se vyskytlo v mém životě další miminko, šátek mu pořídím co nejdříve, abych neměla ty křeče v rukou. Když vidím, jakou to malému dělá radost, jsem ráda, že jsem se k tomu cestami klikatými dostala. A když si můj maličký zrovna nehraje, tak v těchto vedrech běhám po bytě, s malým v šátku a na sobě jen podprsenku a tanga, taky si připadám jako indiánská…hm, maminka. A kdyby si o mně někdo myslel, že jsem potřeštěná hippiesačka, tak je mi to jedno. Jde mi hlavně o štěstí mého synáčka.
